Vyšehrad

Taras tiskne Nadinu ruku, ona se na něj ohlíží s obavou v očích.
"Nechceme s tím mít nic společného," opakuje Taras.
"Jen jste se pokusili navléct vraždu na mě," odsekne Aleksandr.
"To ne! Nikomu jsme nic neřekli!"
"Evidentně na rozum patent nemáte. Na odvahu už vůbec ne."
Tentokrát Naďa stiskne ruku Tarasovi. Zpod rukávu vykoukne tmavá skvrna.
"Co se vám stalo?" zeptá se Olena.
Naďa si rychle shrne rukáv. "Popálila jsem se o troubu."

"Grázl jeden křivý," zavrčí Aleksandr, když jdou k nejbližšímu uzlu veřejné sítě. "Měl jsem chuť mu vyrazit dalších pár zubů."
"Dalších?"
"Jeden mu už vyrazil Ivan."

"Takže myslíte, že je za tím Kosturakův syn?"
"Nechtěla jsem radši nic vědět. Nikoho od Kosturaků neznám."
"To vám věřím," prohodí Aleksandr. "Vasyl Kosturak má tři syny. Jednomu je třináct, druhému sedmnáct a třetí jsem já."
Stín v pozadí sebou trhne. Naďa ustoupí do domu a sáhne na kliku, ale Aleksandr stihne vrazit nohu mezi dveře.
"Za koho dalšího se hodláte schovávat, vy hrdino?" zavolá do chodby.
Stín se přiblíží, vezme Naďu na loket a strčí ji dovnitř do bytu.
"Nechte nás na pokoji. Naďa už byla dávno zpátky doma, když toho chlapa zamordovali. My s tím nemáme nic společného."

"Dobrý den. Přišli jsme kvůli Ivanovi."
Naďa má založené ruce. Nesouhlas.
"Jsme učedníci velmistra."
"Aha..." pronese Naďa opatrně. "Co potřebujete?"
"Ivana zabilo černé kouzlo."
"O tom nic nevím."
V chodbě se pohne nějaký stín. "Já vám to klidně řeknu," promluví mužský hlas. "Ivan si začal s nebezpečnými lidmi. Naštěstí nestáhl Naďu s sebou."
"Myslíte Kosturakovy?" zeptá se Aleksandr.
Naďa se ohlédne. "Ivan měl doma kovovou schránku, šel z ní mrtvolný chlad... s někým si přes ni psal. Neviděla jsem to, ale... něco se tady děje. S magií. Kosturakův syn se vrátil z Budče. Povídá se, že je zatraceně dobrý černokněžník."

Olena zamyšleně dopije panáka. Aleksandr pije pomerančový džus. Ještě se vzpamatovává ze včerejška.
"Ten manžel..."
"Magor," přikývne sestra zavražděného. "Naďa ho pořád naháněla, aby jí povolil rozvod a mohla si vzít Ivana. Taras si pořád myslel, že se k němu vrátí. Ivan ho jednou musel vyhodit z baráku. Skončilo to vyraženým zubem."
"Kde je teď Naďa?"
Kyrylo znechuceně mávne rukou a všem dolije. "Zpátky u manžílka. Láska k prachům i hory přenáší."
"Takže se rozešli?"
"Podle sousedů se děsně pohádali. Prý si sbalila kufr a práskla dveřmi. Jestli kvůli ní Ivan udělal nějakou blbost..."
"Jestli tu blbost neudělal spíš Taras."

Identická dvojčata nikdy nejsou zcela identická. Liší se otisky prstů, drobnými detaily, povahou, nadáním. Váže je pouto, křehké jako motýlí křídla. Cítí, když se druhému něco stane.
"Ne, to není možné. Ivan měl nad levým okem mateřské znaménko."
Kyrylo nemá žádné.
Proč se Ivanova vražda nedostala na zvláštní oddělení?
Kolem sedí Ivanovi sourozenci a jejich drahé polovičky.
"Měl Ivan manželku?"
Společnost nasadí kyselé výrazy a náhle se rozmluví.
"Měl doma vdanou paničku."
"Vdanou, ale ne za něj."
"Zdrhla k Ivanovi od toho svého magora."
"Ona je ale taky dáreček."
"Pořád u nich lítaly talíře a manžel jim stál pod okny."

"Byl to Ivan. Viděl jsem to na vlastní oči v márnici. Na tohle bych nejradši zapomněl. Třeba budu mít okno, když to zachlastám. Mám na to právo, ne?"
"Nemůžete si radši vzpomenout?" zeptá se Aleksandr.
Kyrylo všem dolije. "Policajtům jsem o vás nic neřekl."
"Jakým policajtům?"
"Normálním. Žádný čarodějové."
"Měl Ivan něco společného s mou rodinou?"
"Na to neměl nadání ani ambice." Kradmý pohled.
"Čím se živil?"
"Sázel noviny."
"Novinář?"
"Ne. Sázel sloupky, fotky a tak. Do stroje. Nic nebezpečného. Na to měl moc rád svůj klid."
Chvíli je ticho.
"Snad si nemyslíte, že si ho někdo spletl se mnou?"

"Co tady chcete?"
Z Kyryla zavane kořalka.
"Asi si mě nepamatujete. Aleksandr Vasyljevič Kosturak."
Kyrylo zbledne a ustoupí o krok do bytu. "Proč jste přišel?"
"Myslel jsem..." Aleksandr se nadechne. "Našel jsem v noci tělo. Přísahal bych, že jste to vy..."
"Mám bratra. Jednovaječné dvojče." Zamyšlený pohled na Olenu. "Vás si taky nepamatuji."
"Ani nemůžete. Nikdy jsme se neviděli. Zarecka."
Kyrylo nervózně přešlápne. "Pojďte dál."

V kuchyni vysedávají dvě ženy a muž. Na stole malé skleničky, jedna načatá láhev vodky, jedna prázdná. Vybraná společnost.
"Kdo je to?"
Kyrylo přivře dveře. "Moje žena, sestra a švagr. Chcete mluvit i s nimi?"

Dvojče kouzla není dvojče v pravém slova smyslu. Je to kopie, která se mění podle originálu. Dokonalá kopie. Aleksandr už jednu viděl a dotýkala se ho nepříjemně zblízka. Tehdy si myslel, že ví něco o černé magii. Nevěděl nic.
Dvojče kouzla má sotva metr v průměru. Víc prostoru mu Olena nedala. Je menší a slabší a takové zůstane.
Naštěstí.
"Jsi si jistá?"
"Myslíš, že mě Avram učí pitomosti?"
"Nemyslím."
"Takže ještě jednou."
Ivan. Ještě živý. Proti kouzlu bezbranný jako dítě. Jedna rána. Konec.
Olena se rozhlíží, dotýká se kouzla. Nic nevidí.
Najednou je jen drobná dívka sedící u hromady čar.

"Mám záznam od toho hysterika z bazaru naproti," oznámí Jevgen a hodí balík na stůl. "Musel jsem mu ten soudní příkaz strčit před ksicht. Magor fakt."

"Proč dělají lidi největší drahoty kvůli ničemu?" zeptá se Ruslan skrz právě okusovanou tužku. "To je ostrý asi jako japonský pornofilm."
"Co ten záblesk?"
"To je asi kaz na filmu."
"Na všech kamerách, vždycky v jednu čtyřicet ráno?"
"Kde?"
"Vážně jsem si toho všiml jen já?"

"Vypadá to jako baterka. Počkali, až se jediný možný svědek nebude koukat jejich směrem," usoudí šéf.
"Mám ho ještě předvolat?"
"Ne. Nic neviděl a je z toho venku."

"Ale houbelec. Ivan není tak blbej, aby se zapletl to nějakýho gangu. Jasně, občas něco ukrad, ale co mu zbejvá, když mu s flastrem nikdo nechce dát práci? To má okusovat zdi? Jen klid, já stejně nic nevím! Fakt netuším, kdo by mu tohle mohl udělat. Možná ta jeho kráva, nebo její bývalý. My jsme dvojčata, ale ne siamský, jasný? Vidíme se párkrát za rok. Naposledy jsme byli na pivu snad někdy v zimě, a nic moc si z toho ani nepamatuju."

"Kecy v kleci. Myslíš, že něco ví?"
"Podle mě ano. Nech ho žvanit, jednou se do toho zamotá."