Alžběta a drak

„Brandy, to jsme teda v...“
„Neklej. Nevidíš dobré stránky.“
„Jaké??? Jsme přikované na vrcholu hnusně vysoké maniakálně hlídané věže!“
„No právě. Mohly jsme být v podzemí a ty okovy mohly být železné.“
„No a? Král je blbej, ale vyhrál.“
„Váš svět je inspirativní. I blbej král umí číst. Postupuje přesně podle mého návodu. Olověné kruhy a vrcholek věže.“
„Tvého???“
„Vydrž.“
Dračice zavřela oči a... najednou mě síla moci hodila na zem. Bez pout!
Olověné kruhy se rozplynuly. Brandy labužnicky roztáhla křídla.
„Nasedej. Jsou blbí, ale ne hluší.“
„Tys napsala návod, jak uvěznit draka?“
Brandy se ušklíbla.
„Jo, a velkým písmem!“

Když otevřela počítač, byl po měsících na skypu zmeškaný hovor. On.
Tiše zírala na obrazovku.
„Fajn, Opustil jsi mě, protože jsi chtěl ještě něco zažít. Prý s lékaři bez hranic, ale doopravdy s tou zrzavou čubkou, co tě tam zlanařila.
Dobrá, zachovals dekórum, ale já věděla. A bolelo to. Děsně. Nudná, obyčejná, opuštěná.
Tak jsem si vzala z útulku psa. Potom našla v jeskyni draka.
A teď? Dračí žena. Asi bys nevěřil, co všechno už mám za sebou. Nuda? Někdy po ní toužím.
Ale i po tobě, čert aby tě vzal.
Zase jsi nedostupný.
Smůla. Já už na milosti nečekám.“

„Jé, Brandy, ti chlupáči jsou ale roztomilí! Co to je za tvory?“
„To jsou cibušky. Lidi je nesnášejí, protože jak si hrabou nory, tak prý ničí louky. Ale je s nima sranda. Počkej, až si nás okouknou, budeme moct přijít blíž.“
„Lidí se bojí a draka ne?“
„Já je nežeru! To lidi se k nim chovají jako k pampeliškám. Vydloubnout a zlikvidovat!
„Ale já cibušky viděla i kolem vesnic?“
Brandy pobaveně zafuněla.
„Víš dobře, že umím zastřít svoji podstatu iluzí. No a když pak někdo přijde vydloubnout pampelišku za kterou sedí naprdnutej drak... tak věř, že tam ta pampeliška zůstane!“

"Tak podívej, děvenko, budeš poslouchat, protože já jsem tvůj otec a král a mám toho tvého kvílení po krk.
Říše se mi pomalu sype na hlavu, kde kdo se chová, jako by ho něco posedlo.
Každá trochu mocnější obluda se mi staví na zadní, aniž by se – bohužel – žraly mezi sebou.
Bojovníci se potí jen v tělocvičnách a měří si BMI, ať už je to cokoliv. Když je pošlu na ty obludy, tak žvaněj o enviromentální rovnováze.
A ty, než abys mi ty bojovníky trochu nabudila do boje, chceš tablet. Možná bych zuřil míň, kdybych aspoň věděl, co to je!!!"

„Brandy, tohle křídlama nebude... Řekla bych, že ty těžký starty můžou spíš hamburgery.
A netvař se nevinně! Já dobře viděla, jak jsi jim tuhle v mekáči naschvál dejchla na várku připravenou pro školní autobus! Zatímco ti chudáci zoufale rozebírali termostat, sežralas hamburgery pro třicet dětí a učitele.
Já vím, že taky mlsám! Ale pořád ještě se unesu.
Měla bys častěji zařadit zdravou organickou dračí stravu.
Princezny ne! Třeba srnce, koloucha, zajíce...
Ne, neříkala jsem cvrčky! A určitě tě nechci umořit hladem.
Chci tě bojeschopnou, aby ti nemohli ublížit, víš?
Nejsem nelida.
To víš, že si k tomu můžeš vzít kečup...“

„Bože, Alžběto, co to je???
„Ohnivý démon.“
„A to máme...zničit?“
„Jo.“
„S tímhle?“
„Jo.“
„A sakra...“
„Proč tu není Brandy?“
„Oheň proti ohni nedělá dobrotu. Připrav se...“
Žhnoucí bytost humanoidního tvaru si nás konečně všimla. Zařvala.
„Co chcete, vy ubožáci? Lidi... slabí, hloupí, ubozí skrčkové! Spálím vás na prach!“
Ten plamen nás málem dostal. Cítili jsme se strašně hořlaví. Přitom jsme museli být blízko, paradoxně šlo o přežití.
Démon se opět nadechoval.
„Artuši?“
„Téééď!“
„Áááááúúúúú... sssss, plop, plop.“
Stáli jsme nad dýmající hromadou podivného popela, ruce se nám třásly. Úlevou. Vybrali jsme správně!
Pěnový hasičský přístroj démon skutečně nerozdýchal...

Úplně tomu propadl. Bylo to tak vzrušující, realizovat vlastní nápad! Nejdřív hledal samorosty, pak je s láskou a stoupající zručností čistil a skládal z nich přesně to, co měl už měsíce vypálené v duši.
Nikdo si ho nevšímal. Desetiletí kluci nadělají hloupostí!
Stůl měl plný nákresů, často se chvěl rozčilením i štěstím zároveň – objevil návykovou radost z vlastní tvorby.
„Babi, potřebuju venku nějaké místo pro svůj projekt!“
„Hlavně ať to, Artuši, nikde nepřekáží.“
Snažil se, a bylo to krásné. I květiny nadloubal a vysadil. Sluneční hodiny!
Nevšiml si a nikoho nezajímalo, že do tohoto kouta dvora slunce vlastně nikdy nesvítí...

Brandy strašně ráda jezdila v autě, jen co jí přestala vadit velikost vzrostlého varana. Opírala se předními spáry o palubní desku, jistila se ocasem a moje upozornění na airbag ignorovala.
Milovala předjíždění a neměla moc pochopení pro pravidla, protože – jak říkala – predátor zůstane predátorem. Nechápala, že to vidím jinak.
A pak se to stalo.
„Ty idiote, nevidíš, že pouštím chodce! Vždyť jsi ho mohl zabít! Já tě...“
Nebezpečně předjíždějícímu audi najednou vzplanuly pneumatiky, zavrávoralo a smykem zastavilo na autobusové zastávce. Lidé prchali, arogantní řidič též.
S úžasem jsem pohlédla na dračici. Mrkla na mě.
„Jsme jedné krve, ty a já!“

Na první pohled to bylo legrační.
Bytosti, které znám jako pohádkové, jako by se prolnuly s úlety moderního světa. Zaregistrovala jsem vodníka v kostýmu Spidermana, skupinku ďáblíků se skejťáckým image, a nutrii s čírem, podupávající si do rytmu neslyšené hudby, o které Brandy tvrdila, že je to bludička.
Jenže Brandy se nesmála.
„Světy se ovlivňují. Relativizace dobra a zla ve vašem světě přináší zkázu i nám. Tohle je jen... směšné. Horší je, že ti skutečně zlí a mocní přestávají dodržovat pravidla, za kterých je ti dobří mohli přemoct. Třeba, že lidi se nesmějí žrát v pondělí. Už chápeš, proč bojujeme?“

„Člověk by si myslel, že když je jednou princezna... tak aspoň ví, co je to čest, když už nemá tu slušnost ani poděkovat!“
Artuš plane rozhořčením a trošku i rozpaky. Že by něco nepochopil? Nenávidí fakt, že je mu osmnáct. V osmnácti je život zatraceně těžkej.
„Uklidni se. Je to prostě pubertální holka a navíc rozmazlená. Zachoval ses jako chlap, nemáš se za co stydět.“
Jenže pokoření tak snadno nepřebolí.
Něco mě napadá.
„Drahý Artuši, měl bys vědět, že chystá-li se ti někdo vrazit kudlu do zad, tak je v té nejlepší pozici na to, aby ti mohl políbit prdel!“