Alžběta a drak

„Proč musím riskovat život zrovna kvůli němu? Je to idiot!“
„Je to král,“ zamyslela se Brandy. „Jak říká strýc, idiot, ale legitimní!“
„Jakej strýc? Říkalas, že nemáš žádnou rodinu!“
Plamínky naznačily, že se dračice baví.
„Více toho strýce! Matka říkala, že nás s bratrem koulel ve vejcích a přednášel při tom verše. Věděl všechno, a co nevěděl, to si vymyslel.“
„On znal tohohle krále?“
„Ne, jeho tátu. Ale to se dědí.“
„Idiotismus?“
„Legitimita. Tak kdy vyrazíme?“
„Kam?“
„Zachraňovat!“
Nechci. Tentokrát se opravdu bojím.
„Co by na to řekl strýc?“
„Lepší se podělat strachy v akci než zalezlej v komoře.“
„Brandy!“

Brandy zúžila oči a vyfoukla plamínek na šokovaného muže.
„Tak to jsi ty, kdo radši riskoval krk doktorováním v Africe, než by zůstal se svojí ženou?
...nezdá se ti to, tak tuhle fázi přeskoč.“
Jakub byl příliš unavený a znepokojený, než aby se hádal se snovým drakem.
„Kde je Alžběta?“
Ticho. Ten drak měl uštvanější pohled než on sám.
„V průšvihu. Konečně vím kde. Když pomůžeš, třeba přežije – pokud není pozdě.“
Dělal urgentní medicínu příliš dlouho, aby nepoznal, kdy je zle.
„Zranění?“
„Nevím. Určitě hlad, vyčerpání. Smrtelné.“
Na vteřinu zaváhal. Nezešílel?
Podíval se drakovi do očí... a vzal brašnu.
„Jdeme.“

„Brandy! Není ti něco? Nejsi nemocná?“
Dračice vypadala tak nějak zvadle, dokonce ani perníčky z košíku neubyly.
Ze zubaté tlamy unikl dlouhý povzdech a já automaticky uhasila plamínky olizující sedačku.
„Co se děje?“
„Asi mi tikají hodiny. Volání přírody, chápeš?“
„Jaké hodiny??? Ještě ráno jsi nadšeně strašila sousedovic rotvajlera!“
„Nedělej, že nechápeš. Nikde žádnej pěknej drak, žádná snůška vajec, žádná dráčata...“
Chudinka Brandy vypadala opravdu zkroušeně.
Horečně přemýšlím.
Brandy a chudinka? To není normální. Kdyby o partnera opravdu stála, tak si ho prostě opatří – Brandy se nepáře s ničím, ani s city.
Ha!
„Brandy, že tys zase četla Napsáno životem?!“

„To snad není možné. Brandy!!!“
Nevěřícně zírám na dračí ocas mizející v kuchyni.
Jak to dokázala???
Zrovna pokládám ovladač, když z kuchyně vykoukne dračí tlama s úsměvem, který má vypadat nevinně, ale ve skutečnosti září vítězoslávou.
Ze všech možných otázek začnu tou nejnepodstatnější.
„Řekni mi, jak vlastně držíš telefon?“
Můj pohled sledoval její. Kde nebyl plast přístroje roztavený, tam prasknul. Ještěže to nebyl mobil!
„Byla akce, zadarmo dva měsíce! Víš co to je nudit se celé století???“
Hm.
Drak si objednal kabelovou televizi. Co na to říct?
„HBO chápu, ale proč to musel být i Horror film a TV Doma?“

Temné postavy tiše obklíčily zříceninu a Alžběta nerada zjistila, jak intenzivní může světlo měsíce být.
Krčila se při zdi s ráčkem, který se zapomněl schovat, a tak se tam klepali strachy dva. Připadala si jako idiot. Se svazkem ohňostrojových rachejtlí má zaútočit na světloplachou obludu!
Byla šílená? Nebo to je odvaha?
Pamatovala si odvahu starého života – jak se bála, když půjčila synovi poprvé klíčky od auta. Nebo když ohlašovala nalezenou zpronevěru.
V obou případech měla strachy průjem a přitom to dokázala.
Teď ví, že bude bojovat.
Existuje vlastně odvaha, když se nemusí překonávat strach?
Jedno je jisté – papírové kapesníčky nezapomněla...

Byl to ten časopis. Na titulu byla dívka a úžasný dort.
Brandy se zamilovala do toho dortu.
Pak ale četla dál.
Dokonalá žena... ach. Není ona vlastně taky žena?
„Sebevědomí!“ Brandy se zazubila, plachostí netrpěla nikdy.
„Kariéra!“ Samolibě si vzpomněla na prodělané boje, které byly většinou vítězné.
„Okouzlující křivky!“ Nejdřív nalétla nad rybník, ale foukal vítr.
Potom se zmenšila před Alžbětino zrcadlo. Kriticky obhlédla půvabnou křivku krku, klenuté boky, silné spáry, elegantně nesený ocas a spokojeně povzdechla – na cestě stát se pravou ženou zjevně neležel ani kamínek.
„Dieta!“
Přečetla si to jednou, podruhé...
Hm.
Rozhodla se.
Být dračicí je lepší!

„Když se zmenšíš, tak se odtud dostaneš! Říkalas, že jsi kouzelná, tak to udělej!“
„Nemůžu!“ kvílela dračice nešťastně. „Nedokážu se zmenšit, když mi hrozí nebezpečí! To je absolutně proti všem mým instinktům!“
„No jo, ale takhle se všema instinktama umřeš, protože to křídlo budeš mít rozmačkaný!“
Alžběta sice úplně nevěděla, jestli se jí to nezdá, ale toho draka jí bylo děsně líto. Byl na tom momentálně ještě hůř než ona. Zoufale se snažila vymyslet nějaké řešení.
„Tak se dohodneme – já odvelím ty kluky a ty se zmenšíš, abys z toho vypadla, platí? A potom tě ochráním.“
A podala dračici ruku...

Tyhle baby by snad dostaly pod stůl i trolla, kdyby s nimi pil dostatečně dlouho.
Proč jsem jim vlastně neřekla, že řídím?
Takhle zle mi snad ještě nebylo. A to si říkají kamarádky!
Spaní nefunguje, musím to rozchodit.
Do tý jeskyně dojdu, i kdybych měla zdechnout.
Hlava mi asi praskne.
Bude tam chládek.
Jen ti kluci dole u potoka, kdyby tak neřvali!
Áááách, konečně.
Hm, uvnitř musela spadnout část stropu, balvany jsou až u vchodu.
Opatrně... co????
Bože, slibuju, že už se nikdy neopiju... mám halucinace!
Že v té hromadě kamení nemůže být zasypaný drak?
Proboha, on na mě mrknul!

Vůbec se v tom nevyznal.
Nevolal domů často, cestovat za internetem bylo nebezpečné. Když už ale na netu byl, obvykle se po skypu ozval.
Poslední dobou však Alžběta nikdy nebyla doma.
Nechtěl vypadat jako pitomec, nechtěl se ptát. Nakonec nevydržel.
Syn řekl, že mamka má psa a tak je často venku. Což znamenalo, že neví nic.
Dcera jedovatě podotkla, že máma má novej účes a courá se po nocích. Což znamenalo, že taky nic neví a zlobí ji to.
Naštvalo ho to. Kde se toulá?
Znepokojilo ho to. Chodí sama?
Něco se děje, věděl to.
Byl překvapen.
Srdce ho bolelo.

Ne a ne! Byly jsme tam včera a ještě teď se červenám!
Jaký nic nestalo? Ten chlap si myslel, že ho ošahávám! Navíc jsi to udělala naschvál. Zneužíváš toho, že tě lidi neviděj.
Jaké zoufalé hladovění? To bylo před sto lety!
Ne, ani perníčky. Dokonce ani dubenecké. Vždyť jsi drak, proboha!
Dobře, tak naposledy. Ale v normálním košíku. Odmítám vozit neviditelného draka v autíčku. Už tak vypadám jako blázen.
Kromě toho je to nebezpečné, protože je tam vždycky plno lidí, děti se hemžej, kam se podíváš, a ty obvykle samým vzrušením neudržíš plameny.
Fakt nechápu, co na tom supermarketu vidíš...