Alžběta a drak

„Ahoj holky, tak už jsem doma!
Eh, mám dojem, že na zaskakování na dětské pohotovosti už nějak nemám ten správnej švunk. Ještě jednou uslyším „Já nežeknu ááááá!!“ tak budu... no, možná i netrpělivej.
Alžběto? Brandy?
Co to???
Oh... tady asi byla bitva.
Alžběto? Tys učila draka hrát karty?
Poker??
Tak to jsem opravdu rád, že jsme nevyhořeli.
A ty talíře všude... kelímky... Holky, to od vás není ani trochu hezký. Vyjedly jste lednici a já umírám hlady! To jste mi vážně nemohly něco nechat?
Jogurt??? Já nechci bejt zdravej, já mám hlad!
Alžběto, můžeš mi k tomu něco říct?!“
„Áááá?“

„Tedy Brandy, tys tomu zase dala!!“
„Čemu?“
„Cos prosím tě vyváděla na louce za fotbalovým hřištěm?“
„Ééé... nic?“
„Já jen že tam pobíhají děti i s paní učitelkou, všichni jsou oblemcaní sádrou a srší nadšením nad tím, že našli dinosauří stopy...“
„Jakej dinosaurus? To jsem byla já!!“
„Hm, to víme my dvě. Ovšem děti jsou na stopě pořádné záhady. Ostatně, paní učitelka taky. To může být pěknej malér!“
„Páni, bude senzace! Otisk mého elegantního spáru zaplní YouTube a světovej tisk! Budu slavná!“
„A nemáš náhodou zůstat inkognito?“
„A sakra...“
„No vidíš.“
„Chjo... Ale budeš mi aspoň chvíli říkat Nessie, viď?“

Alžběta si v zoufalství přetáhla peřinu přes hlavu, byť věděla, že to nepomůže. Ten zvuk jí pronikal až do kostí a měnil jí mozek na misku čokoládového pudinku.
Znělo to jako divoký hvizd radostné vichřice, jako zvony s živým srdcem, jako dunění rozechvělých bubnů. Brandy zpívá.
Přemýšlela, jak to asi vnímají normální lidé.
Určitě ne tak, jako ona, protože to by jim házeli kameny do oken a žádali, aby si vypnula draka... jako by to šlo!
Krev jí v žilách zrovna začínala bublat, když se Jakub vedle ní zavrtěl a rozespale podotkl:
„To je milý, když si Brandy brouká, viď?“

„Alžběto, co to vidím??? Ty v šatech? A lodičky na vysokém podpatku? Hodláš Jakuba svést definitivně na scestí?“
„Ne. Mám jednání na městském úřadě.“
„Koho chceš svádět tam?!“
„Nikoho. Tohle oblečení je něco... jako zbroj, chápeš? Předveď v teplákách nebo legínách špičkové znalosti a něco žádej, a nikdo tě nevezme vážně. A já chci, aby mě vážně vzali. Co myslíš, vypadám nebezpečně inteligentně a sexy?“
„Tím sexy si nejsem jistá, ale stejně si myslím, že trocha plamenů by to zvládla líp!“
„Brandy! Nejdřív musím jednat, chápeš? Slušně. S úsměvem. S argumenty.
A plamen? Hm... kdo ví, co bude posledním argumentem?“

„Brandy, opravdu musíš každou chvíli loudit v pekařství koláče? Už zase máš šupiny od povidel!“
„Nevím, proč ti to vadí. Beztak by sis ten koláč dala taky!“
„Dala, nedala, to laskavě neřeš. Ostatně, jako co tě mladá Alice vidí?“
„Jako mouratou kočku. Jenže nejde o mě, ale o Alici.“
„Prosím?“
„Když ona tu práci nemá ráda, nudí se tam. Takže možnost potají něco podstrčit chudákovi číče jí na chvíli rozsvítí den. Vždyť ona na mě čeká!“
„Hm, jenže z tebe bude za chvíli kulatej drak. Povidlovej. Co takhle jí darovat kočku?“
„Proč? Mám lepší nápad. Pojď zítra žebrat se mnou!“

„Alžběto! Ty a whisky? Neříkalas, že nepiješ?“
„Potřebovala jsem se... otupit?“
„Že tys zase koukala na zprávy!“
„Brandy, mě z toho všeho jímá beznaděj. Svět se zbláznil, jakoby nic normálního neplatilo. Vraždu klidně nazvou popravou a z vrahů jsou extrémisti. Když ty svoje extrémní hrátky natočej na video, tak jim to jiný debilové ještě vysílají po celým světě. Jak můžeme s tímhle žít?“
„Hele, nelituj se. U nás se taky občas někteří draci utrhnou do anarchie. Ovšem uznávám, že pak je kolem nich takové divné ticho...“
„Brandy, co takhle ještě jednoho panáka?“
„Ne, šupinko. Pojď, radši půjdeme vyděsit sprejerskej gang!“

„Sláva Jakube, zaškrcení funguje, už to nekrvácí. Můžeš pokračovat.“
„Brandy! Nezkoumám, jak jsem se ocitnul v tvém světě, ale uvědom si, že mám jen holé ruce!“
„Improvizuj! Copak jsi nebyl v Africe?“
„Vždycky jsem měl minimálně svoji brašnu, takže desinfekci a šití. Tady nemám vůbec nic!!“
„Jakube! Tady nejsou záchranáři, nemocnice... co neuděláš, nebude. Přemýšlej!“
„Přemýšlím!“
„Tvůj děda byl krejčí – copak jsi nic nepochytil??“
„Cože?“
„Jo!“
„Bude to příšerná jizva a bolest taky...“
„Ale přežije.“
„Bože... Dobrá. Brandy zapal oheň, já najdu šití a zkusím všechno potřebné sterilizovat...“
„Uáááuuáá, budeš vyšívat?“
„Jasně, vyšiju mu tam kytičky. Neškleb se a sterilizuj!!!“

„Brandy, jak můžeš být takhle nezodpovědná? Zmizíš si do reálného světa a na nás se vykašleš!“
„Uklidni se, Drakene, a laskavě se zmenši, nebo zničíš Alžbětě obývák. Chovej se slušně, když už jsi sem bez pozvání vtrhnul.“
„JÁ..!!!“
„Bacha na tu televizi. Ok, poslouchám.“
„Máš povinnosti v našem světě!“
„Tak předně – sloužila jsem v našem světě věrně několik století. Při řešení posledního průšvihu zahynul můj partner Tarkan, a Alžběta, která jeho vazbu na mě získala, málem umřela taky. Já svoji budoucnost naplnila. Teď jsem tady.“
„Já...“
„Mám novou zodpovědnost. A taky se skvěle bavím.“
„Já...“
„Prima. Chápeš. Co takhle hamburger?“
„???“

„Proboha, Brandy!“
To byla rána. Vypadá, že je v bezvědomí.
„Brandy, holčičko moje, slyšíš mě? Podívej se na mě!“
Proč jí jde dým z uší? Nejspíš má otřes mozku a mozky draků jsou nevyzpytatelné. Zvlášť ty otřesené. Ale dýchá... Sláva, přichází k sobě.
„Brandy... jak ti je? A cos to dělala?“
„Auauauauu! Vsadila jsem se...“
„O co? A s kým?“
„S Jakubem. Že umím lítat se zavřenýma očima. Samozřejmě jsem trochu podváděla a řídila se podle elektrických drátů. A pak tam byl ten blbej transformátor!“
„Promiň Brandy, ale ty nemáš otřes mozku. Nemůžeš mít. Protože tys mu dnes dala volno!

„Brandy, co sis to špitala se starým panem Sedláčkem?“
„Ále... řešila jsem kriminální čin. Ztratil salám. Šunkovej!“
„Poslouchej, nesežralas mu ho, že ne?“
„Ale kde, snědl ho sám, Ale nepamatoval si to a byl nešťastnej. K čemu je deset deka salámu v žaludku, když o tom hlava neví?“
„Jak to, že tě viděl???“
„Ehm, viděl jen malou holku. Jedno ti povím – na to, že už je prakticky mimo, bylo hodně těžký se před ním skrýt!“
„Brandy! A cos udělala ty?“
„Hmhmh.“
„Prosím?“
„Chtěla jsem, aby si svých deset deka pořádně užil.“
„A?“
„Prostě těch dvacet deka šunky v lednici nehledej!“