Alžběta a drak

„Proboha Brandy, co se ti stalo? Jsi celá placatá a ty oči! Ha! Žes zase koukala na nějaký diskuzní pořad!“
„Alžběto, to mělo být o ochraně přírody a mě to zajímalo, když jsem taky ta příroda. A když ten člověk řekl: „Příprava generálního plánu byla v průběhu procesu pozastavena z důvodu nečekaných objektivních nejasností“, málem mi vyhasl vnitřní oheň!“
„Chudinko moje malá. Copak nevíš, že zrovna tenhle chlap je doslova supermlátička prázdné slámy? Ten nejspíš neumí bez těch obezliček ani pozdravit.
Pojď, dám ti perníček a půjdeme chrlit oheň na peřeje – dnes se udělá nádherná duha. A bude objektivně jasná!

„Už vím, co je starému panu Macháčkovi!“ oznámila Alžběta, jen vešla do dveří.
„To je ten starej učitel, co si pořád mumlá sám pro sebe a občas vykřikuje: Já za to nemůžu, já je to učil správně?“ zeptala se Brandy.
„Jo, ten. Tak si představ, že ho prý pronásleduje duch češtiny! Jakmile někde v telce nebo v rádiu uslyší prohřešek proti spisovné češtině, už starého pána moří.“
„Nechci, aby ho někdo mořil! Je potrhlej, ale já ho mám ráda. Nešel by ten duch zakousnout? Nebo spálit?“
Alžběta se zamyslela.
„Těžko, obávám se. Ale třeba by pomohlo, kdybychom si procvičily přechodníky!“

„Krucinál, jak to, že zase došel Cif? A Pronto taky. Brandy! O co se to snažíš tentokrát?“
„Nesnáším zimu. Mám matný šupiny a vypadám jak starej strom. Kde je moje pověstné blýskání do zlatova, po kterém mám jméno?“
„Hm, Cifem se leda poškrábeš. Na to musíš vnitřně! No nekoukej takhle... Dej si každý den mrkev, je plná vitamínů!“
„Blééé!“
„Jen se neošklíbej – mrkev v zimě, to jsou karoteny pro zdravé a zlaté šupiny!“
„Blééé!“
„Jak chceš. Suché martini může být cool, ale kdo kdy slyšel o suché brandy?“
„Uauááá... Jsem drak a ne králík. Poslyš, nestačilo by, kdybych sežrala zelináře?“

Alžběta byla konstantou jeho života mnoho spokojených let.
Jenže pak před ním kolegové začali mluvit o důchodu a v něm se něco zlomilo. On přece nebyl na odpis! Je chlap. Doktor. Dobrej. Žádnej důchodce!
Lákalo ho oboje. Afrika s Lékaři bez hranic byla výzva. A ta zrzka... asi taky.
Nikdy to neřekl, ale věděl, že Alžběta ví. Ujel.
Chvíli to byla euforie, šílená práce, adrenalin. Pak rostla únava i bezmoc.
Zjistil, že potřebuje svoji konstantu!
Ale z ní byla najednou proměnná. Zvláštní, neprobádaná.
Drak a plameny byly jen část té změny.
Výzva.
Být si tak jistý, že na ni má!

„Alžběto, kam s Brandy jdete?“
„Do práce.“
„Na jakou práci potřebuješ černou kuklu?“
„Eh... slyšel jsi o rozšlápnutém mobilu Vojty z vedlejší ulice? Nebo o záhadně rozbitém kole malé Veroniky od sousedů. Nebo o postřelené kočce staré paní Boučkové?“
Jakub zamyšleně přikývl.
„Je to banda namakanejch pitomců. Před silnějšíma jsou neviditelní, ale slabší šikanujou. Potřebujou lekci.“
„Lekci. Od tebe a Brandy.“
„Neděláme něco podobného poprvé.“
„Jdu s vámi.“
Krčili se za zídkou.
„Prosím, teď se nedívej...“
Jakub ztuhnul.
„Aspoň seberu zakrvácená těla.“
Alžběta se pousmála.
„Krev tam nebude...“
Brandy za jejím ramenem vyfoukla pobavený plamínek.
„Zato tam bude spousta smradu.“

„Kapesník ne! Alobal!“
„Debudu sbrkat do alobalu! Já chci do loždice, dedávidím koupeldu...“
„Alžbětko, Brandy má pravdu, když hořlavě kašleš a kýcháš, mohla bys v ložnici vzplanout!“
„Dechci chřibku...“
Jakub se podíval na svoji ženu, žalostně ležící v peřinách přikrytých nehořlavou termofólií.
„Musíš aspoň na ORL a rentgen!“
„De!“
Do už tak těsné koupelny se nasunula dračí hlava, a s úšklebkem se otočila k Jakubovi.
„Dovedeš si představit, jak na toho chudáka udělá ááá?“
Dovedl.
Ale možná... kdyby mu donesl svářečskou kuklu a zástěru, třeba by to ten doktor risknul?
Alžběta mu četla myšlenky.
„A plyn v ordinaci vypne kdo?“

„Takže přišel čas se rozloučit. Co máš v plánu dělat, když všechno zase funguje?“
Princezna pokrčila rameny.
„Nevím, asi obluzovat prince... Nuda.“
„A co kdyby ses učila u nějakého mistra něco, co by tě bavilo? Nejsi přece úplně nešikovná...“
„Cože??? Já? Jsem princezna, nezapomeň!“
„Hm. Jak bych mohl.“
Tentokrát pokrčil rameny Artuš.
„Jak chceš. To já se budu mít skvěle. Ženy mě budou zbožňovat a budou se ke mě pravidelně vracet. Jejich manželé na mě budou žárlit a přitom budou platit moje účty. Bezva, ne?“
Princezna vykulila oči: „Ses zbláznil? Co chceš dělat?“
„Jen svoji práci – jsem opravdu skvělý kadeřník!“

Alžběta seděla před krbem a vzdychala. Měla by být ráda, že tahle kapitola jejího života skončila, ne? Prostě je normální žena.
Nelítá už bůhvíkde s dračicí, nebojuje s obludami, neosvobozuje rukojmí, nepronásleduje korupcí prolezlé zadavatele veřejných zakázek. Musí si zvyknout.
Kdyby se aspoň tak zoufale nenudila!
Najednou vztyčila hlavu. Ten stín za oknem měl povědomej tvar! Zubatej! A teď na ni mrklo poťouchle zářící dračí oko.
„Brandy! Ty ses vrátila!!!“
Pocit štěstí byl tak intenzivní, že si těch plamínků na záclonách nejdřív vůbec nevšimla. Automaticky je uhasila.
Jenže pak se podívala na Brandy, zubící se za oknem. Zavřeným!
„A sakra!“

„Alžběto, okamžitě se přestaň smát! To není... slušný.“
Držela jsem v ruce ten dopis a zoufale se snažila přemoct záchvat smíchu. Brandy nesnáší ani podezření, že by se jí někdo mohl smát.
„Promiň, já jen...“
Byl to milostný dopis. Tomu drakovi na Brandy výjimečně záleželo. Napsal to ze srdce. Jen pravopis selhal.
Brandy je však zvyklá brát věci velmi doslovně. Takže tady hrozilo, že by ona drobná chyba mohla zavinit selhání... no, prakticky všech tužeb, které onen ctitel měl. Naštěstí ani ona nevěřila vlastním očím, když četla:
„Má lásko, sněz mi vejce a naše touha se naplní ve společném potomstvu...“

„Brandy, k pumpě s tebou nejedu. Pokaždé, když tě vzruší něco nového, tak chrlíš plameny. Vyletíme do povětří!“
„Mluvím o opravdové pumpě! Na vodu, ne na výbuchy.“
„Kde?“
„U mě... doma.“
Zarazila jsem se. Brandy milovala život v mém domě, zato o svém mluvila nerada.
„Proč?“
„Je tam někdo, kdo zase potřebuje poznat vodu. Ty... mohla bys pomoct.“
Nebyl to vtip. Něco v tom hodně bolelo.
Poznat vodu. Proč? Že by... a její jméno...
„Alkohol? Potíže?“
Zahučel plamen.
„S láskou. Nadějí. Zoufalstvím. Samotou. Pití nefunguje, ale zkouší to dál.“
„Kdo je to?“
„Sdílíte spolu část duše...“
„Brandy!“
„Tvůj dračí bratr.“