Střípky her

Ani v demokratickém Československu není pro ženy stát se doktorkami snadné. Ovšem za války bylo hůř.
Na univerzitu jsem poprvé pomyslela za sibiřské anabáze, po veliké operaci. Jenže optat se šlo jedině plukového doktora, co odjakživa hlásal, že ženská nemá v medicíně místo. Nebožtík doktor Weber mi na to povídá: „Poslyšte, Kučerová, znáte hinduismus? Ne? Nevadí. Podle hinduismu byste mohla být reinkarnovanej mužskej. Totiž s tím jak operujete myslím, že máte chlapskej mozek. Nebo možná to máte jako albinismus... genetickou mutaci.“
Potom pokračoval:
„Jen se přihlašte. Nezaručuju, že vás nevyhodí, ale určitě ne před třeťákem.“
Reinkarnovaná mutace nebo ne, nevyhodili.

Alžběta pochodujíc žvýkala chleba. Operovali přes oběd a jídlo sestrám, pochopitelně, Olga neschovala. Věrce a Lojzičce donesli jejich milí. Ji Josef odměnil napruženým: „Pořád někde trajdáš! Musel jsem si sám mýt ešus. Kdyby ses místo hraní na doktorku radši snažila být lepší manželka.“
Jsem špatná manželka, uvědomovala si překvapeně.
Jenže odvedla bezchybnou operaci a Nataša začala furiantsky prozpěvovat. Vladimir se přidal, uhrančivým hlasem. Alžběta nedokázala být smutná.
„Paní Alžběto, prý jste nejlepší operatérka na Sibiři!“ zahalekal vesele Golovin.
Bětka se usmála. Měla jasno.
„Vladimire... já už nechci být nešťastná,“ řekla tiše.
Zvážněl. „Paní Alžběto, tady nemůžeme.. najděte mě, až zastavíme."

Příští zastávka byla rozbitá dača - ale s čistým stolem, kam pacienta položili. Jít už nedokázal. Alžběta mu rozstřihla teplé vojenské kalhoty i jégrovky pod nimi, aby odhalila ránu – zarudlou, naběhlou. Nehlasně se pomodlila za doktorovu pevnou ruku.
Weber Bětku oslovil: „Kučerová. Podívejte se na mě. Vážně jste v Praze vedla operace?“
„Ano,“, odpověděla pevně.
„Nejsem dneska v kondici. Operujete vy. Jestli to zkazíte, vyrazím vás.“
Nebyl čas na překvapení. Zvedla skalpel.
Když došila, doktor povýšeně utrousil: „Já bych to vyndal rychleji.“ Alžběta zvládla jenom mlčet. „Ale znám spoustu chlapů, co by to udělali hůř. Dobrá práce, Kučerová,“ podal jí ruku.

Alžbětiny černé myšlenky při pochodu vyrušil křik.
„Na Cyrila nesáhneš, řezníku opilecká! Já ho zašila!“ povykovala Zojka, která neustále fušovala do ošetřování. Alžbětu vytáčela.
„Bez ženských by bylo medicíně nejlíp,“ vrčel doktor Weber, když Zojku odehnal.
„Kučerová, schválně si toho jejího prohlédněte. Sotva chodí, nechala tam střepinu, nána.“ Táhl koňakem.
„Musíme ho otevřít,“ konstatovala Alžběta
„Co nejdřív. Uvidíte velkou operaci. Těšíte se? Vy nejste tak neschopná jako ostatní...“
Sebrala kuráž: „Já v Praze pod doktorem Sališem běžně operace vedla.“
„Sališ, říkáte?“ zopakoval uznale.
„Pane doktore... vám se třesou ruce... já...“
Ostře odsekl. „Operaci povedu já. Můžete asistovat. Jste ženská, ksakru!“

Soucitné pohledy přesáhly únosnou mez. Na první zastávce našla Alžběta Josefa.
„Co máš s Olgou?“ začala zhurta.
Překvapený nebyl příliš. „Coby... je válka. Vypomohli jsme si,“ odvětil nenuceně.
Jeho klid byl jako facka. „Já husa věrně čekala!“
To ho překvapilo víc: „A co bys dělala jiného?“
Alžběta zrudla a utekla.
Olga odpočívala opodál a rozzuřená Alžběta ji vyděsila. „Ženatí ti jsou po chuti?“ utrousila jedovatě.
Strach vystřídalo pohrdání. „Ještěs nevyhrála! Hezkého slova o tobě neřekne, proč by bral do Prahy tebe!“
Bětka ji chytla pod krkem a zasyčela. „Sáhni znova na mého manžela, zmije, a vrazím ti skalpel do oka!“

Noc probděla odříkávajíc: Omluvím se a přestanu. Josef mě potřebuje.
Golovin stál před monastyrem. „Odpusťte,“ začala zdvořile. Jenže on ji chytil za límec a odtáhl stranou.
„Proč jste utekla?“ zeptal se naléhavě.
Alžběta... mlčela. Co mám říct? Že po pěti letech bez muže se mi při jeho polibku podlomila kolena?
„Co ode mě chcete?“ zkusila zoufale.
Překvapení. „Nic... jen... Alžběto, já vás mám rád.“
Josef... „Já vás také, Vladimire... ale nemůžu...“
Přerušil ji: „To stačí. Jestli mi není souzeno víc než vzpomínka na včerejšek, budiž. Stejně jsem šťastný.“
Alžběta byla náhle také šťastná. Než odešel, políbila ho, lehce, ale sama.

Když vyšla ven, od ohně se odpojila silueta.
“Alžběto,” od úst šla Golovinovi pára. “Přišla jste.”
“Přišla."
“Musím se omluvit. Mluvila ze mě křivda.“
„Je ten souboj tak důležitý?“ zeptala se.
Golovin ve tmě povzdechl. „Předminulé vánoce jsem pochodoval před carem. Teď? Rusko leží v chaosu. Kinsk‎ý urazil moji jednotku, moji čest! Čest je pro carského vojáka vše, Alžběto. A co já jsem jiného?“
Bětka ho pohladila po tváři: „Jste především dobrý muž, Vladimire.“
Náhle cítila jeho ruku na zátylku, horký dech... Políbil ji dlouze, a když ji pustil, svět se točil.
Chvíle ticha...
A Alžběta s tichým „promiňte“ utekla.

Když Alžběta uslyšela, že četař Golovin si zítra dohodl souboj kvůli urážce, dokulhala až do zákristie, kde zádumčivě seděl.
Projednou se neusmál.
„To vám nestačí bolševici? Musíte se ještě sami snažit pobít?“
Golovin prudce odvětil: „Tomu vy nemůžete rozumět!“
„Protože jsem ženská?“ ucedila Bětka.
„Samozřejmě!“
Alžběta vykřikla: „Jistě, jak bych mohla? Na to ženské nemají uzpůsobené mozky, jak říká doktor Weber!“ Otřela si slzy. „Jen jsem to nečekala od vás.“
Golovinovy oči se leskly. „Alžběto, to jsem nemyslel! Já vím, že jste chytrá a odvážná... Prosím vás, dovolte mi to vysvětlit! Když přijdete o půlnoci, budeme na hlídce... prosím, přijďte.“

Už od příchodu k jednotce Alžbětu trápila nezodpovězená otázka: Co proti mně má ta kuchařka?
Zrzavá Olga Nikolajevna ji od začátku pozorovala nenávistně. Alžbětina ranní stogramová porce uzeného byla prokazatelně o dost menší než všech ostatních. Josefova zase větší.
Rozpaky doktora Webera, když nadšeně vyprávěla, jak pro manžela přešla Sibiř. Nepřesvědčivé: „To musí být rád.“
Smích, když po boji vyndavala kulku. Při ohlédnutí viděla, jak Olga Josefovi koketně upravuje límec. Zakrvavenou rukou si odhrnula vlasy a operovala dál.
Natašino lítostivé „Ej, Bětko, chlapi jsou psi!“ když se raněná sháněla po manželovi.
Stál za stromem, vedle něj záblesk zrzavých vlasů. Aha.

Legionáři došli na monastyr, kde našli útočiště, až k jedenácté. Josef Alžbětu dovedl k výklenku na spaní a ona vděčně usedla.
Později došla pro večeři a on vytáhl poslední sušené ovoce – „když jsou ty Vánoce“. Opřené o Josefa bylo Bětce skoro blaženě.
„Já vím, že se zlobíš, ale jsem ráda, že jsem tě našla,“ zašeptala.
„Ale nezlobím...“ odpověděl trochu provinile. „Jen mě mrzí, že válka změnila všechno. I tebe.“
„Ale vždyť já se změnila kvůli tobě" namítla Alžběta. "Vzpomeň si před válkou. Nudila jsem tě...“
Josef zamračeně vstal. „Za chvíli bude schůze štábu. Promiň.“
Bětka se zoufale opřela o zeď.