Střípky her

„Pánové, takový prsa jste neviděli!“ rozkřikoval se Greg O'Connor. Grete obsluhovala zákazníka před ním.
„A pas vykrojenej, prdelka jako broskvička...“ chlap svoje vyprávění doprovázel výmluvnými gesty.
„Aby ses nerozplynul! A která běhna to byla?“
„Člověče, je jí tak sedmnáct nanejvýš. Barb se jí říká. Á, ránko, Frau Aberdeen.“
Grete byla vždycky od rány, ale teď jí z očí šlehaly blesky:
„Ty. Hnusnej prasáku. Seber se a vypadni z mýho obchodu. Takovou špínu tady trpět nebudu.“
Když Greg, jeho kumpáni i jejich výplaty zmizeli, Grete, aniž se otočila na doktora, který postával v rohu, tichounce řekla: „V červnu jí bylo šestnáct“

Grete se pokřižovala. Svatostánek tady v městečku nebyl nic moc, ale jí stačil.
Pane Bože, dej, ať Barbara pochopí, že to s ní myslím dobře, holka jedna pitomá – promiň, pane Bože – a vrátí se domů.
Dej taky, ať se doktorovi Whiteheadovi daří a ty paznechty, co mu dluží peníze, stihne padoucnice.
A kdyby tě to moc neobtěžovalo, dej, ať někdo konečně koupí tu smradlavou veverčí kůži, jinak ji brzo vyhodím oknem.
Ale o tu volbu starosty, o tu se, pane Bože, starat nemusíš. To já už si zařídím sama, protože ženská neženská, nikoho lepšího na to v tomhle městě nenajdou.

Když vás ve městě znají jako vdovu Aberdeenovou, i když vám ani nebylo čtyřicet, zvyknete si, že pro ně nejste úplně ženská.
Svého manžela jsem milovala, ačkoliv to nebyl žádný fešák, spíš brýlatý sušinka, původně z Bavor, ale byl rovný chlap a taky poslední, kdo mě kdy hladil po tvářích a oslovoval Grétko.
Vdova Aberdeenová rychle zapomněla na zahřátou postel, cizí ruce na svých ramenou a bocích. Nechyběly mi. Nebyl čas.
Tak proč se mi teď třesou ruce? Doktor mě jen oslovil Grete a vzal mě za ruku, jako soucitný přítel.
Čtyři roky stačí, aby člověk odvykl doteku cizí kůže.

Doktor Whitehead seděl na zápraží. Rád sledoval obyvatele tohohle železničního městečka, ale některé pozoroval výrazně častěji. Třeba Gretu.
Každé úterý v poledne důstojně zamířila ze svého koloniálu k saloonu – a bordelu v jednom. Nikdy nevešla, jako by se bála, že na ní ulpí neřest. Zavolala si ven mladičkou překrásnou Barb, kterou každý znal, mnoho mužů velmi důvěrně. Někdy s ní mluvila klidně, jindy křičela, jindy prosila. Barb křičela často. Odešla vždycky.
Grete se vracívala se strhaným výrazem. Úterý odpoledne považoval doktor za dobrou chvíli pro návštěvu koloniálu.
Jako jediný muž ve městě už chvíli věděl, že Barb je Gretina neteř.