DMD č. 22. pro 22. 4. 2014. Téma: Více strýce

Byl jsem ještě malý, když mi maminka přivedla strýčka. Je hodný, ale přísný. Nesnáší, když odmlouvám. To hned jednu dostanu za ucho. Jednou jsem tak zlobil, že strýček odešel a víc se nevrátil.
Maminka chtěla, abych nebyl smutný. Tak mi místo něho opatřila jiného strejdu. Nejdřív si se mnou hrál a četl mi pohádky. Teď už mi pohádky nečte. Jen řekne dobrou noc a zakáže mi chodit do ložnice. Dlouho jsem ho neviděl. Odejel na služební cestu.
Někdy k nám zajde ještě jiný strýček. Ten má rád svíčkovou. Nechápu, proč máma najednou chce, abych mu více neříkal strejdo, ale tati.

„Host do domu, bůh do domu!“ pronesla teta Kateřina a důstojně vstoupila.
„Znám to přísloví také jinak,“ ucedil Saturnin tichounce, tetička ho však uslyšela.
„Pojď, Milouši. Toho slouhy si nebudeme všímat. Říkala jsem dědečkovi několikrát, jakého hada si hřeje na prsou. Ale komu není rady, tomu není pomoci.“
„Teto Kateřino, co ty tady?“ zeptal jsem se pečlivě neutrálním tónem.
„Už i tobě vadím?“ vyprskla přesto popudlivě. „Když ještě žil strýc František a zásoboval celou rodinu čisticími prostředky, nikdo si nedovolil se ke mně chovat nezdvořile.“
Spolkl jsem poznámku, že strýček zřejmě raději zesnul, než by musel poslouchat nepřetržitý proud přísloví…

Noční můry začaly po tom setkání s Vrbenským v kavárně. Opakovaly se ve stejné podobě. V některých byl Vrbenský, ale cosi na něm nesedělo. Hlas patřil jemu. Slovům nerozuměla. Zněl klidně a věděla, že ji nechce dostat ven z kruhu. Právě naopak.
Jindy nabyl podoby jednoho vzdáleného strýce Avrama, kterého viděla kdysi v Oděse jako dítě a pak už se nikdy nesetkali. Ptala se na něj, ale nikdo o něm nechtěl mluvit.
Hlas. Vrbenský. Olena zvedá hlavu. Je těžké na něj zaostřit.
"Volala jste. Co se vám stalo?"
Jeho oči. To je jen rozdíl. Ve snech má oči strýce Avrama.

„Naval prachy na oběd, skrčku.“
„Nedám a nechte mě bejt nebo to řeknu dědovi, je Hokage.“
„Už se třeseme strachy z toho starýho páprdy. Stejně mu nic neřekneš, když ti vymlátíme zuby z huby.“
„Nebojím se vás.“
„Kluci na něj.“
„Ale, ale tohle od vás není hezké chování hoši.“
„Strýček Asuma.“
„Přesně tak Konohamaru a teď ti ukážu jak se zachází s takovými šmejdy.“
Z důvodů přílišného násilí vynecháváme následující řádky.
„Děkuji ti moc strýčku.“
„Nemáš zač. Tihle ti už dají nadobro pokoj.“
„To je frajer. Mít víc takových strýčků tak bych se nemusel bát ani toho strašidla pod postelí.“

Nelíbí se mi, že si dal nově vybavit pracovnu. Jako by s tím starým stolem a knihovnou odešla M nadobro.
„Veškeré zprávy týkající se oddělení Q najdete na úložišti Q, pane,“ slyším se říkat. Mallory se nakloní a rukama udělá stříšku. S řídnoucími vlasy a rostoucím panděrem vypadá jako vesnický strejc. Člověk ho vidí, jak vysedává v hospodě a nad pivem vykládá kumpánům historky. Ty ze svého zajetí v Irsku třeba.
„Chci si udělat představu. Projdeme je spolu příští týden.“
Ohromné, pomyslím si. Týden s tímhle pedantským tlusťochem!
„A Q?“
Zarazím se ve dveřích.
„Přestaňte si nosit do práce hlodavce.“

Jouza, platnéř nepříliš zručný, zlost svou vybíjel si nejraději na Lukášovi, synovci, jenž u nich přebýval. Lukáš častěji a častěji před Jouzou utíkal, v noci strachem raději po střechách lezl, než aby zas a znovu od strýce výprask dostal. Omylem zabloudil po střechách až ku radnici staroměstské, kde truhly platnéřského cechu byly přechovávány. Div že nevběhl pod nohy zloděje; taktak se mu podařilo schovat do dvora.
Na druhý den, když Jakub Čert, rychtář městský, krádež zlata vyšetřoval, nebál se Lukáš poznamenat, aby se více zajímal o strýce, který klíč jediný k truhlám vlastnil.
Na šibenici pak neslavně skončil platnéř staroměstský.

„Doslechl jsem se o tvých plánech. Hraješ vysokou hru.“
Lucius se podezíravě zahleděl na portrét starého muže v temně modrém hábitu.
„Neplaš se, chlapče,“ uklidňoval ho. „Myslel jsem si, že by sis možná chtěl promluvit. S někým, u něhož si můžeš být jistý, že tě nezradí.“
„Už jsem se rozhodl. Nevymluvíte mi to,“ řekl odmítavě.
„Proč myslíš, že s tvým rozhodnutím nesouhlasím? Ani můj bratr,“ pokynul rukou k vedlejšímu obrazu, „není proti. Jen je pro něj těžké přiznat, že se mýlil a že tě vychovával v bludech.“
Lucius si uvědomil, že svého strýce vlastně neznal… a že to je škoda.

Malá Machová se vrátila z Matějské pouti nadšená, strejda Pažout se mnou byl na třech! kolotočích a ještě na houpačkách a strejda Horáček mi vystřílel obrovskou kytici, akorát jsme před vchodem potkali Pepu Hanouska, kterej brečel, že chce taky, ale maminka mu řekla, nikam nepudeš, a mně bylo líto, že Pepa Hanousek nemá takový bezva strejdy, a Hanouskova maminka povídá, eště, že tak. Mach se zamračil – to by nakonec šlo zařídit, ale velká Machová mu vzala sluchátko a říká, člověče, Machu, na tohle musí lidi přijít sami a ze sluchátka se ozvalo: Jak vás tak pozoruju, nebude to dlouho trvat.

„Až vyrostu, bude ze mě filmová hvězda,“ pronesla rozhodně Elsa a nakrucovala se před zrcadlem, v němž si zálibně prohlížela svůj odraz. „Všichni mě budou obdivovat, fotit do časopisů a nechají se podle mě stříhat. Mami, potřebuju jít fakt nutně do salonu krásy!“
Maminka obrátila oči v sloup.
„Budu slavnější než Lassie,“ pokračovala Elsa.
„Pche!“ poštěkával na Elsu Azor. „To já budu slavnější než Rin Tin Tin!“
„Ticho,“ zavrčela maminka a odkráčela s mobilem v pacce do vedlejšího pokoje.
Štěnátka měla evidentně poslouchat více strýce, když u nich byl kdysi výjimečně na návštěvě.
Je na čase pozvat strýčka Baskervillského znova.

„Narozen 532 Prvního věku v Arvernienu. Matka Elwing, otec Eärendil Požehnaný. Spolu s bratrem vychováván Fëanorovými syny Maedhrosem Vysokým a Maglorem. Roku 32 Druhého věku se stává prvním panovníkem Númenoru a přijímá jméno Tar-Minyatur…“
Elladan dělaje dlouhé kroky soustředěně procházel ode zdi ke zdi a nahlas předčítal poznámky ze sešitu.
„Nemůžeš už s tím dát pokoj? Učím se matiku!“ zavrčel Elrohir a ohnal se po bratrovi psacím náčiním.
„Ale já si to takhle nejlíp zamapatuju,“ ohradil se Elladan.
„Co si na tom chceš pamatovat?! Vždyť je to náš strejda!“
„Narozen 532 Prvního věku v Arvernienu. Matka Elwing, otec Eärendil Požehnaný…“