DMD č. 22. pro 22. 4. 2014. Téma: Více strýce

Strýc Evžen je vážně strašně prima, přivezl mi bublifuk a vypráví bezva anekdoty.
Po jedné anekdotě, kterou jsem nechápal, protože prý jsem ještě moc malý, ale to vůbec není pravda, protože už kolik let chodím do školy, řekla maminka, že už by to stačilo a odešla do kuchyně.
Strýček hned běžel za ní se omluvit a zvrhl při tom víno, na které tatínek hned začal sypat sůl, aby nebyly fleky.
Vzal jsem taky trochu soli, a nasypal jsem jí ve svém pokoji na louži od bublifuku. Maminka mi řekla, že jsem ťunťa.
Doufám, že strýček brzy přijede s dalším bublifukem.

Naši mě šoupli k tetě na celé prázdniny a já se příšerně nudila. Byla jsem holka z Prahy, vesnici jsem nesnášela. Když jsem si ale začínala myslet, že hůř ani být nemůže, objevilo se vysvobození. Pravá nefalšovaná záhada.
Celá jedna police v tetině špajzu byla plná zavařenin s nápisem „Strýc Rudolf.“ Když jsem se zeptala, teta se jen tajuplně zasmála a poznamenala něco o tom, že si tam zavařuje sny na horší časy. Jednoznačný zastírací manévr. Nezbylo mi, než se do jedné ze zavařenin podívat.
Ze špajzu jsem vylezla celá rudá. Zas tak moc jsem ze strýce vážně vidět nechtěla.

„Kdo tě tahle rozhodil?“ zeptal se Draco starostlivě.
„Lady Angelica Willoughbyová,“ zavrčela jsem. Byla skoro půlnoc a já jsem se už přes čtyři hodiny snažila být milá a zdvořilá k Dracovým početným (převážně ženským) příbuzným, kteří měli očividně jedno jediné přání: aby mě Draco – nebo já jeho – dotáhl co nejrychleji do kouzelnického kostela a abychom následně zplodili nejméně pět roztomilých plavovlasých Malfoyů.
Přemýšlela jsem, jestli si to zasnoubení nemám ještě rozmyslet.
„No, tu nejhorší tetičku máš za sebou…“
„Máš jich víc?“ zeptala jsem se podezřívavě.
„Už jen pár.“
„Draco, ve vaší rodině potřebujete akutně víc strýčků, aby ty tetičky zkrotili!“

Jediný jsi v našem rodu literát
(a tvé dílo bych měla lépe znát
a snažně tě prosím o odpuštění
že tomu tak přesto dosud není).
A je ode mě trochu drzé snad,
že si tě troufám strýčkem nazývat,
však přesto obracím se do nebíčka
s prosbou na svého vzdáleného strýčka,
zda by mi nedal více nadání,
ať nadále mi krize nebrání,
zda by mi nepřál více tvořivosti,
ať mu má tvorba není jenom k zlosti,
ať nepíšu už žádné béjébé,
snad můj hlas pronikne až do nebe
a ty mě vyslechneš, můj strýčku Matěji,
já vkládám do tebe veškerou naději.

Genet claimed to have no family.
His funeral is overrun with his siblings, their children and grandchildren.
“He was a government specialist,” a man playing with car-keys says to his wife. “He must have been swimming in dough.”
“Maybe he left it to some of your cousins,” she suggests. “You’ll find out from the will.”
I watch the nephews and nieces, grand-nephews and grand-nieces… and decide that I’ll be able to put my teacher’s money to a better use than they would. Genet gave me his account information for a reason – most likely because he really enjoyed imagining their reaction.

"Včera byl u nás na návštěvě strejda!" vykládal Biggs nadšeně Lukovi."Vyprávěl nám o tom, jaký planety navštívil a kde všude byl... Bylo to prostě úžasný! Škoda, že tu neni víc."
Luke na tu informaci udělal obličej. "To teda fakt nechápu. Já mám svýho strejdy až po krk. Když jsem se ho ptal, kdy budu moct odletět z Tatooine, zase udělal obličej a dal mi přednášku o další sklizni. Tvářil se, jak kdybych se chystal zachraňovat galaxii a ne jenom se trochu podívat, co je venku."
"No jo, Luku, u tebe je to jiný, ty u strejdy a tety bydlíš..."

Vzhlížel ke svému strýci celé své dětství. V jeho očích to byl skvělý šermíř a houslista, šéf policie a vysoký důstojník SS.
Po čase pochopil, že v tom je ještě víc dalších věcí. Že jeho strýc je skutečné "velké zvíře", když mu kvůli stejnému jménu začali nadržovat i učitelé ve škole.
Jako malý kluk chtěl být jako on. I když netušil, co to vlastně znamená
Jeho vlastní otec spáchal sebevraždu v roce 1944. Ale ještě předtím se dozvěděl vše, co Peter až po válce. Pravdu o holocaustu, židovské otázce...
Dřív si přál vidět více svého strýce.
Pak ho nechtěl vůbec...

„Anakine, já řeč vážnou s tebou míti musím,“ prohlásil Mistr Yoda.
„Přejete si?“ zaskočeně vyhrkl Anakin.
„Tvým přátelstvím s kancléřem Palpatinem já znepokojen jsem.“
Anakin se zamračil: „Proč se vám to nelíbí?“
Yoda nasadil přísný výraz: „Příliš času s ním trávíš. Raději meditovat bys měl. Knihy číst.“
„Příliš času?“ naježil se Anakin. „Stará se o mne od mého příchodu na Coruscant. Je jako můj otec!“
„Jak otec, ty pravíš,“ posměšně zopakoval Yoda.
Anakinem zalomcoval vztek: „Je jako moje rodina!“
„Jako rodina. Otec, možná strýc!“ ouška vztyčil Yoda. „Já pravím ti, více toho strýce a osud tvůj v lejno obrátí se!“

Profesor Kirke navštívil Narnii jen jednou jako chlapec, ale její pečeť si nesl celý život. Zůstala mu zvláštní citlivost na to, čemu říkal “chvíle Aslanovy”. Okamžiky, kde se Jeho království prolamovalo na zem.
Zvlášť silně jej pocítil, když z auta před jeho domem vpodvečer vyklopýtaly čtyři utahané děti. Náhle zatoužil události formovat, urychlit, využít jako bránu a most do země, po níž se mu nepřestalo stýskat. Pořád ještě ví, kde jsou zakopané prstýnky…
Pak se mu před očima vynořila dychtivá tvář strýce Ondřeje. Aslan chraň.
Nebude opakovat jeho chyby. Jen otevře příležitost a nebude jim bránit.
A bude se modlit.

Čtveřice mládenců, čtrnáct až šesnáctiletých, postávala kolem pátého, který se potil u mixpultu ve snaze dát jejich hudebnímu artefaktu aspoň jakýs takýs tvar.
"Víc nenadělám. Ve studiu je všechno slyšet víc než naživo. Třeba jak tady Buzek," ukázal na nejmladšího z chlapců, "vůbec neumí na kytaru."
"Studioví hudebníci?" pokrčil hlavou další.
"Skvělej nápad! Můj strejda tu kytaru nahraje!"
Strýc nahrál doprovodnou kytaru a navíc i sólo. "Více strýce!" skandovali všichni.
Jakmile odešel, rozpačitě se po sobě podívali.
"Naživo s náma nemůže. Na roštěnky by působil jako repelent."
"Stejně by nechtěl. A slyšel jsi tady Čuňase. Naživo se spousta věcí ztratí."