Hra o trůny

Hudba hrála a tanečníci kroužili hodovní síní vyzdobenou černobíle pruhovanými kanci rodu Crakehallů, mezi nimiž na počest hostů zářili zlatí lvi. Tywin Lannister se obvykle slavností svých vazalů neúčastnil, ale dnešek byl výjimkou – jeho syn byl totiž panošem lorda Sumnera.
Když píseň skončila, Cersei se nenápadně vytratila ze společnosti potomků starého lorda Crakehalla a přitočila se k bratrovi. „Pojďme na chvíli odtud,“ špitla mu do ucha.
„Nemůžu,“ oponoval. „Musím být lordu Sumnerovi nablízku, kdyby mě potřeboval.“
„Probírá s otcem obchody, to jim vydrží dlouho,“ usmála se sladce.
Otočila se k odchodu a Jaime ji následoval. Nikdy jí nedokázal říct ne.

„Lannister vždycky splácí své dluhy.“
Bezva, pár švihů mečem a budou chechtáky. Vyzraju na ryby, vyzraju na ptáky. Ať se ta hysterická matrona třeba pomine.
Cesta, pobudové, ocel, bitva. Prachy. Sem s nima. Tenhle chlap je zlatej důl.
Město, pletichy, dědek s uřízlýma vousama.
Spratek. Může bejt víc na přesdržku? Může. Jednou to evidentně bylo málo.
Přípravy, panika, zelená bitva. Peněz jak šlupek. Titul. Fajn, ale na nic.
Velká sláva, spousta žrádla.
Spratek pořád na přesdržku.
Ještě větší sláva, spratek, bezva kost. Fialová.
Průser.
Hora? Ani prd. Za to prachy nestojí.
Manželka. Blbá jak necky, ale těch chechtáků. Těch chechtáků.

"Jsem za bouře zrozená...," spustí Daenerys.
"Už zase?!"
"Drahá, my víme. Jen s tím následnictvím je to jaksi ožehavé," chlácholivě pronese Tyrion.
"Například tadyhle Sníh není Sníh..."
Jon sebou nervózně cukne.
"Miláčku?" pípne.
"Ty nechceš trůn," odsekne.
"Trůn je můj," suše oznámí Cersei.
"Drahá sestro, o tom již dva týdny hovoříme! Hergot... Nemohla by něco říct vševidoucí tříoká vrána?"
Bran mlčí a zírá do ohně.
"Výborně. Tak hele, rozděl se a panuj. Vykašlete se na to. Přežili jsme. Vemte si každej kousek území a..."
"Trůn je můj," pronese Cersei.
"Mám draky," dupne nohou Daenerys.
"Migruju k Tolkienovi," zaskřípe zuby Tyrion.

Luthor Tyrell byl bezpochyby mužem, po jakém musely toužit všechny ženy. Zářil na turnajích, s obdivuhodným citem recitoval básně, byl pozorný a navíc až nadpozemsky krásný. Co víc, zůstal takový i po svatbě.
Brzy však Olenna zjistila, že její manžel je jako myrská váza – oslňující leskem a umně vyrytými ornamenty, ale uvnitř dutá. I proto si k její nelibosti úřad králova pobočníka místo něho uzurpoval prohnaný Tywin Lannister.
Když Luthor zemřel – stejně hloupě, jako žil – Vysokou zahradu zdědil jejich syn. Olenna dělala vše pro to, aby byl Mace úspěšnější než jeho otec, ale mělo to háček – byl celý po něm.

Jednou v noci se Králíček probudil. Přišlo mu, že je něco jinak.
Chvíli se zmateně rozhlížel. Pak na to přišel - z předního vchodu netrčely nohy zaseklého Medvídka Pú.
Aha, někdo ho vytáhl, pomyslel si Králíček a šel zas spát.

Ráno byl ale Medvídek Pú stále na svém místě.

To byl divný sen, pomyslel si Králíček, a začal uklízet prázdné sklenice od medu, které se přes noc záhadně objevily před jeho norou.

Později dorazil Kryštůfek Robin, aby Púovi dál předčítal pohádku: Třesoucí se v chladu před úsvitem, Tyrion Lannister si imaginární křídou udělal čárku za další dluh Starků.

A Pú poslouchal.

Ser Arthur Dayne dával přednost plamenům a slzám před pomalým neodvratným úpadkem. Bylo otázkou času, kdy z potlačované nenávisti a křivd vykvete zrada.
Nebál se. Nelitoval. Nebyla jiná cesta. Byl rytíř a nad to čestný muž. Přesto...
Teď, když umíral na rudém písku své domoviny, cítil, že k němu osud nebyl spravedlivý.
Nevěřil v proroctví. Nevěřil, že kdy bude poražen. Nevěřil, že kdy bude pochybovat, zda jednal správně.
Na jeho bílém štítě vykreslila krev znovu rodové znamení. Zdálo se mu, že slyší dětský pláč.
Ach, bohové, jste si jistí, že při narození toho, který byl přislíben, neměla krvácet jiná hvězda...

Jeho pradědeček byl braavoským žoldnéřem, dědeček potulným rytířem a otec nejmenším z malých lordů, jehož panství tvořil jen nepatrný kousek skály. Přestože jeho rod s každou generací zlepšoval své postavení, neměl toho mladý Petyr Baelish mnoho, oč by se mohl opřít. Jen své schopnosti a sny. A sny, na těch rozhodně nešetřil. Mnozí mu říkali, aby místo stavění vzdušných zámků zůstal nohama na zemi. Petyrovy nohy však nestály na ploché zemi. Kdepak, neúnavně našlapovaly na další a další schody, stoupaje čím dál výše, až do „vzdušného zámku“ s Měsíčními dveřmi a nebeskými celami. I odtud však bylo pořád kam stoupat...

Klečela na studeném kameni a pozorovala odraz plamenů na tvářích dávno mrtvých Starků. Nevypadala jako jedna z nich. Necítila se tak.
“Patřím sem vůbec?”
Nečekala odpověď. Myslela si, že je sama.
“Venkovani říkají,” vyrušil ji Ohařův hlas, “že vlčice občas vrhne štěně.”
Ještě tu urážku prohloubil, když k ní přisedl a opřel záda o náhrobek.
"Ale nikdy jsem neslyšel, že by se jim rodila ptáčátka.”
"Moc piješ," odsekla.
"A vy pijete málo, lady Stark. Kapka dobrého červeného vína by vás zahřála," navrhl, když jí dával přes ramena plášť.
Netřásla se zimou. Byla přece ze Severu.
Ale stejně mu poděkovala úsměvem.

Ser Jacelyn Bywater stál na městských hradbách a sledoval, jak Stannisovi vojáci vypalují les na protějším břehu Černovodého proudu.
„Zaútočí brzy?“ vyrušil ho z chmurných myšlenek čísi hlas. Bylo to Derek Ewerclay, správce královských sklepů.
„Počítám, že hned, jakmile dorazí jejich flotila. A to bude brzy, velmi brzy,“ odpověděl ser Jacelyn a svou železnou rukou se podrbal v prošedivělých vlasech.
„To se mi ulevilo,“ vydechl Ewerclay.
Ser Jacelyn k němu prudce otočil hlavu. „Ulevilo?!“ Ten člověk se musel zbláznit!
„Kdyby obléhání trvalo déle než další týden,“ začal objasňovat správce, „musel bych královně regentce vysvětlovat, že nám došlo všechno Arborské červené.“

Nadechl se. Odvahu, Same. Zabil jsi Bílého chodce. Tohle zvládneš. Prostě si to natrénuj.
„Jone. Jsem štastný, že ses vzpamatoval ze smrti své první lásky a Daenerys je skvělá. Jenom je tady taková… maličkost?“
Maličkost. Ha.
„Uhm… Tvoje macecha tě nenáviděla zbytečně?“
Vážně?!
„Nemůžu jim přece jen tak říct, jsi manželským synem Lyanny Stark a Rhaegara Targaryena, Aegon - což tedy brrrr, dost neuctivé, vždyť tvůj stejnojmenný bratříček byl krátce předtím brutálně zavražděn – a právoplatným dědicem trůnu… ale teto Daenerys, nezoufej, pořád můžeš být královnou, incestní manželství jsou nakonec prakticky rodinná tradice!“

„Cože?“ ozvalo se za ním.
Ach.
No… očividně mohl.