Hra o trůny

Sam přispěchal do jídelny jako poslední poté, co donesl večeři mistru Aemonovi. Usadil se vedle Jona a záhy od bratra sloužícího v kuchyni dostal plný talíř dušených krup.
„To má tak někdo štěstí,“ poznamenal na druhé straně stolu Bolestínský Edd, „kdybych takhle pozdě přišel já, při mojí smůle by na mě určitě už nezbylo.“
„Jaká smůla, Edde?“ polemizoval vedle sedící Grenn. „Předevčírem jsi dostal poslední naběračku polévky a já jsem musel čekat něž přinesou nový hrnec.“
„To nebyla žádná výhra,“ odporoval Edd. „Ta polévka byla studená a samá voda, kdežto ty jsi dostal horkou a navíc s pěkným kouskem masa.“

Na nejvyšší větvi klidně seděly Tři kavky. Kolem nich smrdělo jakési nechutné pižmo.

"Jakožto čaroděj druhé kategorie odmítám čuchat takové hnusy!" Zakrákal havran sedící o větev níž.

"Havrrrani... malí a stěžovační! Tak prrrromluvil Rrrroak, syn Krrrrákův," odpověděl pyšně obrovský krkavec. Sedm menších krkavců podobných si jako vejce vejci přikyvovalo.

"Se kecne šéfovi!" Špitla sojka a odfrnkla.

Vrána si hádek nevšímala. Otevřela oči, až když vedle ní dosedla kolegyně.

"Hlášení?"
"Nic neobvyklého, pane."

Najednou hlasitě zahřmělo.

***

Z větví seskočili pohádkový čaroděj, dvě postavy v černém, sedm do půl těla nahých chlapců a... drak.

Roak osaměl.
"Hmmm... snad abych zaletěl zkontrrrolovat trrrrpaslíky."

„To jí ani nic neřekneš? Co z tvé dcery takhle může vyrůst?!“ pohoršil se vesničan, když u Ohaře se stížností na zničení panenky své dcery nepochodil tak, jak čekal.
Tomu už se drala na jazyk odpověď, že kvalita vychování té malé vlčice rozhodně není jeho problém, ale na poslední chvíli si uvědomil, že taková slova by mohla vzbudit nežádoucí podezření. A tak raději celou záležitost odbyl jinak:
„Když jí kvůli té zasrané panence nenapráskala ta tvoje holka ani ty, proč bych měl já? Jen ať vidí, jak to na světě chodí: Ke každému se ostatní chovají tak, jak jim dovolí.“

„Co když je Jorhen nenajde? Měli bychom na něj ještě počkat.“
„Už jsme čekali dost dlouho! Třeba už nepřijde vůbec, mohli ho dostat Jiní.“
„Ale jestli žije, bude je potřebovat…“
„Schováme je na Pěsti, místo označíme a vyryjeme značky do stromů po cestě. Pak rychle zpátky na jih, než nás tu Jiní vyčmuchají.“
„Jak myslíš. Snad jsme se sem s nima netáhli zbytečně…“
Společnými silami náklad zahrabali a označili cestu k němu. Ani ve snu by je nenapadlo, že na Pěsti, později zvané Pěstí Prvních lidí, bude nalezen až tisíce let poté, kdy jejich zemi budou vládnout Andalové a Rhoynové.

Stoupala po schodech nahoru a v celém těle cítila příjemné mravenčení. Vždy ji k sobě vábil svou děsivou majestátností a teď se konečně dočkala. Usedla. Byl tvrdý a studený, ale přesto v ní vyvolával opojný pocit uspokojení, jaký dosud nezažila. S dechem zatajeným vzrušením pohladila prsty plochu jednoho z nesčetných mečů a přemýšlela. O nepřátelích toužících připravit ji o její těžce dobyté postavení. O spojencích vidících v ní pouze dočasnou zástupkyni za jejího nedospělého syna. O otci, který i nyní očekával pouze její bezmeznou poslušnost. Křečovitě svými prsty sevřela ocelové područky. Byla pevně rozhodnuta se nově nabyté moci nevzdat. NIKDY.

Davos rozmrzele popíjel slabé pivo v přístavní hospodě v Panenském jezírku a přemýšlel jak z téhle šlamastyky ven. Už od začátku měl smůlu, když kvůli špatné sklizni koření v Pentosu stálo dvakrát tolik, co loni. Potom ho nachytala strážní loď z Města Racků a jejího kapitána musel uplatit čtvrtinou nákladu, aby neskončil v cele. Po zakotvení v Panenském jezírku pak zjistil, že Říční Krajiny pustoší válka, a že své zboží prodá jedině pod cenou. Za výdělek sotva doplnil zásoby, o splacení dluhů ani nemluvě.
Pak však zaslechl zajímavou zvěst: Bouřlivý konec je obležen. Tam se za jídlo bude platit zlatem…

Vypadá to na jeden z těch nezapomenutelně krásných dnů.

Něco bych zakousla. Jsem povznesena nad včerejšek, plný těžkých rozhodnutí, co rozbolel mou už tak zkoušenou hlavu.

Ale nejdřív… zajdu pozdravit děťátka… Jistě už budou vzhůru!

Z pokoje vychází zápach. Snad zas ne…

Vcházím. Vnitřnosti válející se na naleštěné podlaze. Právě jsem šlápla do zbytku slin. V rohu je rozbitá skořápka. A má holátka ledově klidná! Jedno visí za nohy u stropu. Další říhá u hromady zbytků. Třetí se choulí u krbu…

Držte mě! Copak se má výchova zas minula účinkem? Tak dost! Uklidni se, Daenerys Targaryen! Jsi přece matka draků.

Tuš a vodovky + GIMP

„Ti licoměrní hlupci!“ pěnil Stannis, když skončilo vyjednávání s lordy Bouřlivých krajin. „A ještě mají tu drzost mi předhazovat Roberta!“
„Milovali ho,“ zkusil situaci uklidnit mistr Cressen. „Za jeho vlády království žila v míru a prosperitě.“
„To byla stěží jeho zásluha! Zdědil bohatou říši vybudovanou Maekarem, pátým Aegonem, druhým Jaeharysem. Dokonce i Aerys vládl dobře, než ztratil rozum. Královská pokladna byla tak plná, že i Robertovi trvalo deset let, než všechno rozházel za víno a děvky. A teď? Dluh šest milionů zlatých dragonů a království v rozkladu! Kdepak, mistře. Robert říši žádnou prosperitu nepřinesl, jen zničil, co jeho předchůdci vybudovali!“

Byl jednou jeden rybníček mezi poli. Nebyl nikterak veliký, taková větší louže, ve které voda sahala sotva po kolena. Ne však všude. Už dva metry od mělkého brouzdaliště kolem břehů pod stojatou hladinou zela propast zvící hlubokomořského příkopu.
Ptáte se, jak je to možné? Inu, věc se má tak:
Bylo předurčeno, že podél břehu tohoto rybníčka se útokem na draka požene Jaime Lannister na bělouši, z nějž ho srazí jeho věrný společník Bronn, kterému se nějakým záhadným způsobem podaří proplížit přímo drakovi za záda. Jak by to vypadalo, kdyby po tak efektní záchranné akci oba dopadli do mělké louže, že?