Hra o trůny

Vešel do jejích komnat. Otočila se, na rtech úsměv, v ruce sklenku vína. Přemýšlel, kdy ji naposledy viděl zcela střízlivou. Obvykle sice alkohol zvládala dobře, poslední dobou však měl pocit, že i tady došlo ke změně.
Vrhla se k němu, zdálo se, že ho chce obejmout. Pak si všimla, co drží v ruce.
„Myslela bych, že mi přineseš pořádnou kytku, když jsme se tak dlouho neviděli,“ pronesla napůl vyčítavě, napůl koketně.
„Myslel bych, že pochopíš, že tímhle se květiny trhají dost špatně,“ odpověděl, napřáhl zlatou pravici a zlomyslně dodal: „Navíc, tahle pichlavá věc se k tobě velice hodí, drahá sestřičko.“

Nikoho tak tlustého v životě neviděl. Slovo tlustý ani zdaleka nevyjadřovalo vzezření toho muže. Tučný, rozkydlý, masitý. Taková a ještě nelichotivější slova se mu drala na jazyk. Pochopitelně si dával velký pozor, aby tyto myšlenky nevyšly najevo. Už tak zde nebyl vítaný. Pán domu byl sice po vydatném jídle výborně naložený, to se však nedalo říci o všech jeho příbuzných. Davos měl neblahé tušení, že zde spojence pro svého krále nezíská. Bude rád, když vyvázne životem.
Brzy nicméně zjistil, že v tom muži se skrývá mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát.
„Děkuji, lorde Manderly,“ uklonil se.

Padal hluboko. Dlouho mu trvalo vrátit se zpět. Nejprve nevěděl jak. Potom nechtěl, bránil se tomu. Hledal úniky. Vlastně tak klesal stále níž a níž, na samé dno. Tam konečně našel naději a vůli pokračovat. Byť žil nyní zcela jiný život.
Mnohé musel obětovat. Nedokázal třeba cítit takovou radost, jaká vyzařovala v okamžiku shledání z jeho sestry.
Ale velmi dobře již chápal slova mrtvého přítele. Sice nebude nikdy chodit, ale bude létat.
A možná… možná se mu podaří napravit některé chyby a nespravedlnosti.
Na Zimohradě, kde se kdysi před dávnými a dávnými lety narodil, obklopen rodinou, se mohlo stát cokoli.

„Pojeďte s námi,“ řekl ten ukecaný muž, nebyla to ale nabídka, byl to rozkaz.
„Ochráníme vás,“ prohlásil, ale nedal jim na výběr.
„Měli jsme bojovat,“ prskala Arya. „Nebo jim aspoň zkusit vysvětlit, aby nás nechali jít naší cestou.“
„Myslím, žes to zkoušela usilovně,“ pousmál se Gendry, „ale s tímhle chlapíkem se diskutuje těžko. Můj mistr z něj býval nešťastný.“
„Proč?“ zeptala se Arya, zaujalo ji, že Gendry promluvil o svém minulém životě.
„Platil dobře, to je pravda. A byl to stálý zákazník. Po každém turnaji potřeboval nový meč. Namáčel je v pekelném ohni, aby zastrašil protivníky. Ničil tak dobrou ocel.“

Byl zase jednou spíš ožralý než jen opilý. Navíc v melancholické vyprávěcí náladě.
„Nevíš, kam chodí děvky?“ ptal se urputně Bronna.
„Do bordelu, kam jinam…“ ušklíbl se tázaný.
„Tysha byla jiná. Moje první žena. Miloval jsem ji.“
„Ona tebe určitě taky…“
„Věřil jsem tomu. Jenže pak septon, který nás oddal, jednoho dne vystřízlivěl a prozradil všechno mému ctihodnému otci.“
„Byl jistě potěšen…“
„Vystřídali se na ní všichni strážní. Každý jí dal stříbrňák. Na závěr přinutil i mě…“
„Vážně tě musel nutit?“
„Musel jsem jí za to zaplatit. Vlastní ženě! Dostala zlaťák, protože, jak řekl otec, my Lannisteři jsme vyšší třída.“

Vyhrál turnaj. O něčem takovém snil od doby, kdy poprvé pozvednul meč. Trénoval tvrdě. Měl cíl, za kterým šel.
Svého soka v posledním klání naprosto znemožnil. Diváci bouřili, halasně ho oslavovali. Odměnu převzal z rukou velitele Královské gardy, který ho za výkon pochválil.
Usmíval se a kynul davům. Úsměv byl nicméně poněkud nucený.
Věřil… tajně doufal, že by svou odvahou mohl získat pozornost ženy, která ho už dlouho strašila ve snech. Potkával ji často, nikdy se ji však neodvážil oslovit. Zdála se mu nedostižná.
Jeho vyvolená právě teď ovazovala jednu z oděrek, ke kterým v souboji přišel jeho protivník.
Šťastlivec…

Bouřlivý konec:
"Lorde Stannisi, tohle je poslední kyselé zelí. Ted už ty psy budeme muset jíst samotné."
Tábor Tyrellů:
"Dáte si kousek pečeně, lorde Maci?"
O měsíc později:
Bouřlivý konec:
"Dneska jsem žádnou krysu nechytil, dokonce jsem ani žádnou neviděl."
Tábor Tyrellů:
"Ten broskvový koláč se přímo rozplývá na jazyku, dám si ještě kus."
O měsíc později:
Bouřlivý konec:
"Cibule! A nasolené ryby! Já se snad zblázním!"
Tábor Tyrellů:
"Ještě víno!"
O další měsíc později:
Bouřlivý konec:
"Posily! Sláva!"
Tábor Tyrellů:
"Zatraceně, Starkové!"
Po skončení obléhání:
Bouřlivý konec:
"Skutečně si k tomu kyselému zelí nedáte aspoň pohár vína, lorde Stannisi?"

„Chci ji dnes,“ prohlásil a nikdo se mu pochopitelně neodvážil odporovat.
A tak se konala slavná svatba.
„Připrav mi ji,“ rozkázal a kochal se jejich ponížením.
Jenže oba už zvládli horší věci.
„Snažíš se utéct? Snaž se dál… Mezitím sleduj, co se děje s těmi, kteří ti pomáhají,“ utrousil a přinutil ji vzhlédnout.
Netušil, že ona už jednoho sadistu zažila… a přežila.
„Možná bys k němu radši neměla chodit…“ pokusil se namítnout její bratr.
Jenže ona chtěla.
„Máš radost, že mě vidíš? No, tvoji psi mají rozhodně radost, že se konečně nažerou…“ prohlásila s neproniknutelným výrazem.
Nevěřil, že to udělá…

„Vlajkonoši a bubeníci?“ zatvářila se nevěřícně. „K čemu to?“
„No… bubeníci udávají rytmus, aby pěchota držela krok,“ vysvětloval Jon a samotnému to znělo směšně.
„Jižanští bojovníci neumí chodit? Nic složitýho, prostě dáváš nohu před nohu. Asi takhle…“¨
Pozoroval ji, jak zuřivě dupe a děsivě falešně si u toho brouká. Bavil se…
„Je to tradice. Upevnění disciplíny,“ řekl jakoby proti své vůli, věděl, že tím zničí pohodový okamžik.
„Tsss. Nepotřebuju nějakýho kašpara, aby mi říkal, kdy se mám pohnout. Svobodný lid jde, kdy chce a kam chce.“
„Jenže právě proto jste prohráli všechny bitvy, které jste na jih ode Zdi svedli…“

„Jedeme dál,“ prohlásila nekompromisně.
„Jsem unavený, mám hlad. Jsme na cestě celý den,“ namítal Horký koláč.
„Myslíš, že naši pronásledovatelé ne? Chceš se nechat chytit? Copak nevíš, jaké jsou tresty?“ rozohňovala se.
„Musíme pokračovat,“ pokývnul Gendry, „ale potřebujeme vědět kudy.“
„Podle mapy…“ začala Arya.
„Mapa a lišejníky na stromech…“ zašklebil se Gendry. „Moc bych se nedivil, že jezdíme v kruhu.“
„Je to samý zelený, modrý, hnědý a bílý flek. Nikdo se v tom nevyzná,“ přisadil si Horký koláč.
„Bílých už moc není. Nějak se to rozpilo. Jen tady úplně nahoře je obrovský bílý flek. Nemůžeme tam? To bychom snad trefili…“