Pro Tomíka.
Zase stojím proti němu na schodech u baráku. Pejsci se proplétají vodítky, jako už tolikrát. Má v očích ten bezstarostný výraz, ačkoli já jako jedna z mála dobře vím, že za ním je mnohem víc. Přes to je v něm cosi uklidňujícího a mně tolik blízkého a dojemně známého. Dotek dlaně, tolik povědomý. Úsměv, úplně samozřejmý. Setkání rtů. Mnohem přirozenější, než kdyby se nestalo. Hlavou problesknuvší myšlenka, kdyby šlo na chvilku vrátit čas…a pak zpět v realitě. Nebolí to. Rozhodně ne tolik, jako to nemít. Poslední objetí, než se vydají nocí domů. Láska… nejsme na to už moc staří?
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Jsme.
Faob
Ach jo.
Mně se to líbilo už napoprvé,
strigga
Mně se to líbilo už napoprvé, ale.. proč je to tu dvakrát? :) Jestli je to pokus o opravu počtu slov, tak ta se dělá přímo do původního příspěvku přes tlačítko "upravit", znovu se nic vkládat nemusí.. :)
Ale jinak je to moc pěkný!
Edit - promiň, koukám, že nejsi žádný nováček, to jen já mám děravou paměť. :D Tak to bude jen nějaká chyba v Matrixu. :D
Poděkování a upřesnění
Samantha
Děkuju moc za pochvalný komentář :). A to, že je tu dvakrát, není chyba v Matrixu, ale bohužel vážně moje, protože ač nejsem nováček, na pár let jsem ze spisovatelského světa odešla a dost jsem evidentně zapomněla :(