Vlaky

Je to zvláštní společnost. Roman zpívá tak falešně, až se chvěje pivní pěna a stromy za oknem umírají. Mici si pohrává s cigaretou, zabraná do důvěrného hovoru, a občas si prohrábne zrzavé mikádo. Objímám svou kytaru jako ženu a čekám, až budu dost opilá na to, abych ji rozezněla.
Vítkovy oči jsou plné alkoholu a smutku.
„Ujel mi vlak,“ povzdechne si.
„Rozchodem život nekončí,“ namítnu.
„Tobě se to mluví, ale mně už dávno není jednadvacet.“
„Nejsi tak starý, aby sis nemohl najít ženskou.“
„Zazpíváš mi do ouška?“ zaprosí.
„Časem.“
„Za hodinu mi jede poslední vlak. Aby mi neujel i tenhle...“