Fantasy

A v těch dnech, jimž ve starých spisech říkalo se "Šílenství konce času", lid pozemský nic netuše, sledoval druhý pád Říma.
Dění přímo na očích je tak snadno nevidět. Neslyšet. Nevnímat.
Černé brýle a do uší špunty, v nichž duní vojenský marš.
I pak přišla vlna, jež nemá na Zemi obdoby. Ani Noe takovou nepoznal.
Svou září a silou smetla z povrchu vše nečisté a zkostnatělé.
Tu lid, nemaje klapek na očích, procitl ze sna. Uviděl. Pochopil.
Že život není hon za mamonem.
Že svět může být krásný, pozbývaje démonů.
Tak lid pozemský povstal z popela a vystavěl sobě Ráj.

A v těch dnech, jimž ve starých spisech říkalo se "Šílenství konce času", lid pozemský nic netuše, sledoval druhý pád Říma.
Dění přímo na očích je tak snadno nevidět. Neslyšet. Nevnímat.
Černé brýle a do uší špunty, v nichž duní vojenský marš.
I pak přišla vlna, jež nemá na Zemi obdoby. Ani Noe takovou nepoznal.
Svou září a silou smetla z povrchu vše nečisté a zkostnatělé.
Tu lid, nemaje klapek na očích, procitl ze sna. Uviděl. Pochopil.
Že život není hon za mamonem.
Že svět může být krásný, pozbývaje démonů.
Tak lid pozemský povstal z popela a vystavěl sobě Ráj.

Můj drobný, avšak dlouhý přítel rád zalézá na méně přístupná místa. Mám ho teprve krátce. Objevil se jednoho krásného dne a zůstal. Nejraději má levý zadní roh ve skříni, dokáže se tam složit a celý den dřímat.

A zbožňuje záclony. Dokáže na nich viset celé hodiny. A to není zdaleka jediné místo, kde mi v domě visí. Houpe se na ramínkách, ladně se šoupe kolem kliky od dveří, napodobuje délku kabelu od počítače.

Je to miláček. A až se rozhodne odejít, prostě zmizí, jako pára nad hrncem. A co že mi to vlastně visí v domě? Můj osobní… kapesní… drak.

Když jsem si brala svého muže, byl takové vcelku roztomilé "zvířátko". Milý, pozorný, občas trochu bláznivý. První rok manželství vypadal jako pohádka. Pak se po dlouhé době sešel s přáteli, zašli do hospody. Ten večer se nevrátil domů. Kamarádi ho samozřejmě zapírali.

Dorazil až další den, zablácený, tělo plné modřin. Od té doby mám pocit, že je něco špatně. V noci vrčí, syčí a prská, jako divoká šelma. Občas musím uhnout, když se po mně ožene. Zvuky, které vydává, se nedají nazvat chrápáním, je to něco... nepřirozeného. Jednou za měsíc zmizí a vrátí se až další den. Začínám se bát...

Trh nekromantů v nekropoli Gorgomorthu je ideálním příkladem globálně provázané ekonomiky, jejíž toky zboží a peněz se neohlížejí na ideologické nebo politické rozepře.
Vedle řezníků, zásobujících zombie apokalyptátory, nalezneme balzamovače a poté kostnici. Práce s kostmi se obecně považuje za královskou disciplínu, povýšenou nad nevábné hordy zombies. Vojsko hemžících se lebkounů má zkrátka jinačí styl. Kosti tak musí řádně vypadat, a ty nejkvalitnější pocházejí z hvozdů Elbenthirielu. Nekromanti samozřejmě do elfích lesů ani nevkročí, ale jejich prostředníci ukládají vybrané kosti do místních mravenišť, odkud je pak zas vyzvedávají, a nablýskanější kosti nejde v Gorgomorthu sehnat.
"Lebky! Mravenčí práce!" volají prodavači.

"Po hlavě hlavohruď?" přerušil Cretecius tiché bublání alchymického kotle.
"Jojo," zamumlal Publius, zahloubaný do grimoiru.
*žbluňk!*
"Počkat, cože?" otočil se.
"Po hlavě hlavohruď?" Cretecius míchal kotel.
"Jasně."
"Fajn."
"Na těle, jo?"
"Kde jinde?"
"V pořadí přísad."
"No."
"Cože?!"
"Co?"
"Pořadí přísad je samozřejmě jiný, než dílů těla!"
"Oh?"
"Cos udělal?!"
"Po hlavě hlavohruď."
"Neeee, proččč?!"
"Řekls' to!"
"Podívej!"
Pod hladinou manifestovala interdimenzionální brána, v níž se cosi zmítalo. Dílnu naplnily odpudivé hlasy.
"Nejdřív chapadlo?"
"Jo."
"Au, nejde ven!"
"Jo ven? Já myslel hierarchicky. Ven makadlo."
"Aaargh! Teď jsme zaseklí!"
Cretecius třískl poklicí na kotel a oba se dali na útěk.