Volání

Zalapal po dechu. Proud pocitů a zamlžených vjemů ho spolkl jako ledová voda, paralyzovala ho a on se mohl jen nechat unášet vírem vzpomínek. Roztříštěné do kapiček vody jež jím nemilostrně zmítaly. Tříštící se drahokamy, drolící se kámen, letmý dotek na tvá. Všudypřítomný pocit Havranovi tolik neznámí, pocit svobody a moci.

Stejně prudce jako ho prvně stáhla ho řeka myšlenek vyvrhla zpět na zemi. Zběsile dýchal. Inga ho držela za zápěstí ruky spálené diamantem jehož se prve dotýkal Roztřeseně jí pohlédl do očí. Prolité onyxovou černí v nich viděl odraz těch jeho, démantově čistě bílých..

,,Tví předci tě volají, Havrane.”