DMD č. 5. pro 5. 4. 2016. Téma: Ten musí jít z kola ven

Jeden musí jít z kola ven. Zůstane ten schopný, moudrý a mocný. Zkrátka ten pravý.
Souhlasili. Chodili kolem hranice se suchým dřevem. Vzpínali ruce, vyvolávali přání. Rozdírali si těla do krve. Bolest zesilovala jejich křik. „Baale, dej nám oheň,“ ječeli.
Ani jiskřička. Jen výsměšky Eliáše. Vysílení se vzdali.
Protistrana měla zhoršené podmínky. Dřevo úplně prosáklé vodou. Stála i ve stružce kolem. Sotva Eliáš poprosil Boha, oslnila je intenzivní záře. Úlekem odskočili. Obličeje pokřivené hrůzou odvraceli před sálavým žárem. Obrovský ohnivý jazyk olízl oběť. Dřevo se ve chvíli odpařilo. Zděšeni padli na zem.
Pochyby shořely.
Bylo nabíledni, kdo je pravý Bůh.

„Řekli mi, že musím být Arya, nebo mě zabijí,“ naříkala tmavovláska.
„Jsi Jeyne Poole,“ ujistila ji Sansa.
„Tenkrát v Králově přístavišti, dal mě odvést do nevěstince. Učili mě,“ chrlila Jeyne horečnatě. „Potom mě poslali domů. Jako Aryu. Ale tam byla… ta zrůda.“ Najednou vytřeštila oči za Sansu. „To je on!“
„Kdo?“
„Ten, co mě dal odvést…“ Jeyne se zlomil hlas.
Sansa však věděla kam.
A věděla kdo.
Malíček vypadal překvapeně, když rytířům z Údolí přikázala, ať ho zajmou.
Ještě ohromeněji vypadal, když ji uposlechli.
„Nejsem proradná. Nejsem zrádkyně,“ vzlykala Jeyne.
„Já vím,“ řekla Sansa.
Jsi já, kdybych neměla správné příjmení.

Nebyl to nejčistší přístav, který kdy navštívila. Nad zkalenou hladinou estuáru se šířil zápach rybiny a rozkladu, ještě dřív než vůbec rozeznali nesourodý slepenec domorodých chýší a měšťanských domů. Bylo to však jediné místo, kde mohli doplnit kazící se zásoby vody i potravin. A také získat informace.
Příliš brzy zjistili, že nejsou vítanými hosty. Za maskou přátelského přijetí se šklebila faleš. Dvě lodě skončily na dně oceánu, čtyři se staly válečnou kořistí. Jejich admirál už si nepřihne z poháru. Skrývaný výsměch plivl do tváře. Nikdo nepodá ruku poraženému. Odpluli nazítří. Bez zásob a s vědomím, že Mrož je stále nezvěstný.

Šliapala som na bicykli po nekonečnej poľnej ceste, keď sa to stalo. Najprv sa mi išlo ťažko, potom sa k tomu pridal veľmi divný zvuk. Zastala som. Podozrievavo som si premerala ten pekelný stroj. No jasné, koleso celé sfúknuté!
Vybalila som sadu na opravovanie a snažila som sa uhádnuť správny postup. Vyfúknuť koleso? Hm, netreba, to už je. Dať dole plášť...
Práve som sa mocovala s montpákou, keď vedľa mňa zastavil Galahad. Kritickým pohľadom zhodnotil môj pokus o opravu a potom ukázal na hlavičku klinca, čo trčala z čiernej gumy.
„Takto to opraviť nepôjde. Ten musí ísť z kolesa von!“

Byl to pekelně špatný den. Nejdřív se polil kávou, pak netekla voda a nakonec mu ujela tramvaj. Naskočil do další, ale průvan mu sfoukl klobouk a vyhodil ho ven. Instinktivně po něm hmátl, ale dveře mu přivřely zápěstí.
Sedl si rezignovaně na sedadlo, udělal si pohodlí, zul si boty a třel si pohmožděnou ruku. Užíval si konečně příjemné jízdy, když se objevil ten chlápek z baru. Chytil ho za košili a vyhodil na další zastávce. Přistál přímo na obličeji a z nosu mu vytryskl proud krve.
Přispěchal k němu nějaký mladík: „Člověče, nestalo se vám nic? Máte bouli jako světadíl.“

Na rozpočítánky mě nikdy moc neužilo.
„En ten ten, ten musí jít z kola ven.“
Dívčí partičky, všechny mají šatičky. Nenene. To není nic pro mne.
Utíkáme se sestřenkou do lesa. Na sobě tepláky a trička a ve vlasech zapíchnuté pírko, které jsme někde našly.
Slézání roklinek a hraní na indiány. To je to pravé ořechové. Jeden při tom najde i něco zajímavého – ulity mrtvých šneků, oblázek, co umí dělat žabky, maliny do pusy.
Jen jednu věc z civilizace máme vždy s sebou.
Kapesník. Abychom si stihly trochu slinami otřít tváře.
To už by naše matičky nepřežily.
Takové rozkošné „holčičky“.

Key must go
Yes but where?
Down the drain
BOAC?
Any-where will do!!
Send Owens with him
When Key dies, who will be God's next representative in BEA?
You?
Down with Keyline management
Propiska putuje z ruky do ruky. Zadržovaný smích. Když spolu nemluvit, tak pořádně!
Key nás buď neslyší, anebo si něco vztekle mumlá pod vousy. Lapá po dechu, jako kdyby ho mělo klepnout vzteky, ale jestli zvládl tu hádku do krve, tak zvládne i sedět v kokpitu s takovou sebrankou, jako jsme my.
Teď musíme dávat pozor, dělá něco se sloty.
Ještě by je neměl zatahovat, že ne?

„Zapomeň na to,“ zadrmolím a…ale ne… začnu se červenat.
Zatraceně! Chovej se dospěle! Přece se nenecháš vyvést z míry tímhle nesnesitelně namyšleným snobským chlapem. Navíc blonďáci se ti nikdy nelíbili.
Ale tenhle je výstavní kousek… ozve se mé horší já.
Hledí na mě se směsí pobavené fascinace, hrůzy a nevěřícnosti. Zmobilizuju veškeré své síly.
„No, už jsme spolu klábosili dost dlouho. Vyklízím scénu, odteď je to tu jen tvoje.“
„Děkuju pěkně. A co přesně bych podle vás měl dělat?“
„To co už jsi tak hezky začal před dvěma lety. Voldemort musí z kola ven. Jsem si jistá, že to zvládneš…“

"Dobrý den Bernarde, mám tu dnešní agendu. Ohlásíte mě?"
"Nejsem si jistý, jestli je vhodná chvíle, sire Humphrey."
"Je ministr zaneprázdněn?"
"To ne, on je jen... poněkud mimo sebe."
"To je u ministrů Jejího Veličenstva běžný stav."
"Ale tohle trvá celý den. Ráno měl ministr telefon z čísla deset, a od té doby sedí schoulený u stolu jako vyděšené štěně."
"Ach ano, to bude kvůli té vládní reorganizaci."
"Ale ta přece bývá každé volební období minimálně jedna, a vždycky jsou to jen škatulata hejbejte se."
"Pro nás ano, Bernarde, ale žádný ministr neví, jestli ho vykopnou jinam, nahoru, nebo ven."

Princezna trpělivě čeká ve svém rohu, na rtech má lehce připitomělý úsměv dívky čekající na prince, kolem ní se míhají zdi a ona si toho nevšímá. V bludišti chodeb se náhodně objevují a mizí dvě strašidla, jedno chrastí řetězem, druhé za sebou vláčí svou kouzelnou lampu. Pavouci, brouci a myši si z mizejících zdí nic nedělají, pobíhají, kam jim situace dovolí. Uvnitř hradu jsou sice vzácné poklady, ale barevné postavy je sbírají spíš náhodou, když zrovna probíhají kolem.
Červenou entitu zrovna obklopily čtyři stěny. Zaklela nahlas kvůli malému výběhu. Ale hlavně proto, že ten netopýr byl zase mimo herní plán.