DMD č. 5. pro 5. 4. 2016. Téma: Ten musí jít z kola ven

Samotnou mě překvapilo, když jsem viděla, jak kráčím na hostinu. Nenapadal mě pro to žádný rozumný důvod, ale svému vnitřnímu oku jsem nemohla odporovat.
Když jsem vešla do Velké síně, ještě jsem si neuvědomovala zkázu, která na nás byla seslána. Až když jsem se posadila ke stolu, přepočítala jsem přítomné.
Třináct! Tolik lidí sedělo u stolu. Zlé znamení.
Po celou dobu jsem se strachovala a obávala se, na koho to padne.
Pak se to stalo.
Dva hoši se zvedli zároveň. Nedokážu určit, který z nich to bude, ale jeden z nich bude muset z kola ven. Jeden z nich zemře.

„Nevíme, kdo vraždil. Chlapcův mazlíček to být nemohl, stopy na těle tomu neodpovídají.“
„To ale nikdo neví. A veřejnost musíme uklidnit tím, že známe pachatele.“
„Potrestáme ho za něco, co neudělal?“
„Choval zde smrtelně nebezpečné zvíře. Za to zaslouží trest.“
„Stejný jako za vraždu?“
„To ne, ale musí to tak navenek vypadat. Vyloučení, zlomení hůlky… Upřímně řečeno, žádná škoda to nebude. Známe přece jeho studijní výsledky.“
„Ale kam půjde? Nedospělý, nedostudovaný, sirotek bez prostředků...“
„Pravda. Mohl by někde moc povídat. Zavřít ho za zdi Azkabanu nejspíš nemůžeme. Snad budou stačit zdi Bradavic. Nějaká práce už se tady pro něj najde.“

„Dobrá, zachráníme. Jak?“
„Příčinu Hamletova šílenství jsme našli?“
„Pokaždé. Umřel mu otec, a než se Hamlet vrátil z Wittenberku, Claudius mu vyfoukl korunu. O té svatbě ani nemluvě.“
„Skvělé.“
„Ty máš vážně nápad, jak ten maglajz vyřešit?“
„Zbavíme se Hamleta.“
„Cože?!“
„Sleduj mě: kdo zabil Polonia? Proč se Ofélie utopila? Kvůli komu jsme jeli do Anglie? S kým se utkal Laertes? Pro koho bylo otrávené víno? Kdo zapíchnul Claudia? Hamlet, Hamlet a zase Hamlet.“
„Nemůže za to spíš Claudius?“
„Jo, ale na toho nic nemám. Hamlet musí ze hry ven,“ rozhodne Rosencrantz a vytáhne z kapsy pomuchlanou kresbu Daenerys Targaryen.

Škrtím, vpichuji, čekám na zásah. Je klid, je věčno v momentu a myslím na tvář, myslím na zpěv který mi platí účty.
Je tu bývalka, indián, jsou tu zmatení ženáči i králík s parohy co mě varuje před koncem světa. Mám tu všechno a pluji na vlně. Ve volných chvílích sříkám krev z jehel po stěnách.
Píchnul bych si bývalou ženu ale zatím mi nosí jenom kytaru. Kromě toho je jasné, že nekonečno je konečné. Padám do tmy, díra v hrudi dává jasně najevo, že končím. Roky po smrti se budou lidi hádat. Ovšem, vím že jdu z kola ven.

Na dvoře školy zpívají děti. "Jeden, dva, tři..."
Maminka vaří boršč, když děvče vbíhá. „Maminko, mám nejhezčí písanku! Důstojný otec mě odměnil knížkou!“
"My jsme bratři..."
„Anuško, spát!“
Děvčátko zaprosí. „Tatí… Chci si jen dočíst o té kráse… Paříž...“
„Jednou ji třeba uvidíš, maličká.“
Ten, ten nebo ten...
Malované karty na stole. „Jsou krásné, maminko, jako květiny.“
„Jsou jako stopy v lese, Anuško. Když je znáš, ukazují cestu.“
Na dvoře školy hoří děti... ne, já hořím...
Anna procitá. Po týdni horečnatých snů zas krátký okamžik síly.
Vedle postele leží stařičký Zvoník od Matky Boží a paklík karet.
Anna natahuje ruku.

Z rozjetého vyšetřování na nemocniční lůžko. Aspoň to neměla daleko.
Možná je mimo dění, ale ne odříznutá od informací.
„Vy jste to nevěděla? Dáváme blokační kouzla nad všechny kaverny, které známe. Magie může narušit stabilitu.“
„O té kaverně pod márnicí se nevědělo.“
„Odborník vytipoval tři potenciální trasy. Prošli jsme dvě. Žádné stopy ani svědkové.“
„Pořád neznáme jejich identity.“
„Zeptali jste se toho experta na podzemí?“ napadne Helgu.
Chvění odznaku ji probudí z mělkého spánku.
„Mám dva pohřešované. Nevrátili se z podzemí.“
„Dnes na tu nohu rozhodně nestoupejte.“
Obě spolubydlící mají noční.
Dnes měla být s Erikem.
Jednoduché řešení. Možná špatné.

Tu noc se Pán zla vrátil...
„Severusi, víte, oč vás teď musím požádat... Pokud jste ochoten to udělat... Pokud jste připraven...“
Ochoten? Snad. Připraven? Nikdy.
„Jsem,“ řekl.
... a trestal své služebníky.
„Ty jsi věděl, co tě čeká, Severusi... Přesto jsi zde. Je to nakonec důkaz tvé věrnosti? Nebo jen čirá pošetilost?“
Věrnost? Možná. Pošetilost? Určitě.
„Posuďte sám, Mistře,“ řekl.
Tu noc Brumbál probděl...
„Tak tedy vítej zpět, příteli. Příště už ale tak velkorysý nebudu.“
„Děkuji, Mistře.“
... a tišil nářek jednoho z nich.
„Jsi zpátky, chlapče! Jsi doma. Pojď, pomůžu ti.“
„Děkuji, pane.“
Oba věděli, že tohle kolo ustál jen zázrakem.

Začínáte plni očekávání, elánu. Stoupáte vzhůru. Otevírají se vám nové pohledy na svět, posouvají horizonty. Máte ty nejlepší vyhlídky. Jste nadšeni a kocháte se tím, jak jste vysoko. A vrchol stále ještě v nedohlednu. Pod vámi se plahočí životem znavení lidé. Nechápete je. Svět je tak krásný. Až z toho všeho na chvíli dostanete závrať.
Najednou se ale všechno změní a vy už pouze nezastavitelně klesáte. Horizonty se přibližují, stejně jako tvrdý beton země. Poslední vyhlídka je nenávratně pryč. Jste úplně dole.
A pak musíte z toho zatraceného London Eye vystoupit a potupně žádat ochranku o vaše zabavené manikurní nůžtičky.

Kdyby měl někomu vysvětlit svou existenci, udělal by to možná takhle: ciferník s dvanácti čísly. Každé jiným písmem, některá menší, některá větší... Pestrá i střídmě černošedá. Vyrytá, namalovaná, kovová, plastová… kombinace, kterou sestavil snad génius a snad blázen; věčná, ještě nenarozená a přesto dávno pryč.
Určitě by se zmínil o vteřinových ručičkách – prchavých společnících, pro funkci hodin možná ne nezbytných, ale přesto něčím, co z nich udělalo… něco víc. Objevovaly se, mizely, běžely a vláčely se a kráčely časem s ním a on je za to miloval.
A povídal by dál a vzpomínal a –
Minuty doběhly a jedenáctá hodina odbila.

Ovoňal som krvavú škvrnu na stene. Nič. Ochutnal som-
„Neolizujte to, Holmes! Dobrý Bože! Ešte sa o vás nebodaj roznesie, že ste vampír-“
„Nezmysly, Watson!“ Nebol by som reagoval zďaleka tak prchko, keby som si neuvedomoval, že obaja vypadáme na svoj vek primlado. „Radšej skúste prísť na to, čím bol náš zavraždený výnimočný, že si vrah vybral práve jeho z celého kruhu… miestnej klientely.“
Pustil som sa prehľadať opustený oblek, hoci som nepredpokladal, že by nám páchateľ zanechal významnú indíciu.
„Gene.“
„Čo prosím, Beckett?“
„Jeho meno, pán Holmes. Volal sa Eugene Goldblum.“
Zahľadel som sa mladému inšpektorovi do tváre. „Zaujímavé.“