Deskové hry

“Vaše ctihodnosti, jménem obhajoby požaduji, aby deník oběti nebyl v procesu použit. Soudíme vraždu a s ohledem na to bych chtěl ušetřit soud popisovaných zvráceností.”
“Souhlasím," potvrdil soudce. "Otázka cizoložství není předmětem tohoto procesu.”
Žalobce zavrženým důkazem uhodil o stůl. Veřejnost, která se na obscéní detaily naopak těšila, vyjádřila svůj nesouhlas: “Bojí se, koho tam poznáme!”
“Absurdní! Je snad v této soudní síni někdo, s kým jste souložila, paní Pávová?"
Nadechla se. Obhájce rychle pochopil, že svou klientku nutí ke lži. Kdo sakra?
“Námitka, ctihodnosti!”
Všechny pohledy se obrátili na žalobce.
"Ano, pane?"
S úsměvem pokrčil rameny: “Nepřípustný výslech obžalované.”

"Złotý, říkal jsem vám, ať na tu drožku zapomenete! Jedovatý, rodinné záležitosti musí počkat. Ano, já vím, že jde o vašeho syna, ale jestli se dostane k tomu přívozu je konec."
"Já počkám u Národního!"
"U Národního? Myslel jsem, že už jste dávno na nábřeží, Schwarzi!"
"U Národního divadla, ne u Národního muzea, inspektore Zelený."
"Potřebujeme někoho na protějším břehu. Pro jistotu."
"Sjedu tam taxíkem."
"Jedovatý, zkuste se dostat na Letnou."
"Já myslím, že bych měl spíš hlídat Staromák."
"Na Staromáku budu já, zrovna mi jede tramvaj."
Takže, všichni připraveni?
Fantóm jede drožkou a objevuje se na poli sto devět.

Princezna trpělivě čeká ve svém rohu, na rtech má lehce připitomělý úsměv dívky čekající na prince, kolem ní se míhají zdi a ona si toho nevšímá. V bludišti chodeb se náhodně objevují a mizí dvě strašidla, jedno chrastí řetězem, druhé za sebou vláčí svou kouzelnou lampu. Pavouci, brouci a myši si z mizejících zdí nic nedělají, pobíhají, kam jim situace dovolí. Uvnitř hradu jsou sice vzácné poklady, ale barevné postavy je sbírají spíš náhodou, když zrovna probíhají kolem.
Červenou entitu zrovna obklopily čtyři stěny. Zaklela nahlas kvůli malému výběhu. Ale hlavně proto, že ten netopýr byl zase mimo herní plán.

Popravdě řečeno, když Napoli umřel a dostal se do koníkovského nebe, celkem si oddechl. Předtím to bylo samé běhání dokolečka, náhody, které nechtěl, finance, kterým nerozuměl, a trenéři, kteří by mu nejradši sedřeli kůži z těla.
A navíc měli všichni ti připrcatělí žokejové hrozně kostnaté zadky.
Zato koníkovské nebe, to bylo něco jiného! Celé dny klusat po louce, švihácky pohazovat hřívou a dělat nemravné návrhy klisnám. Paráda!
Kde se vzala, tu se vzala, objevila se před ním ruka s cukrem. Byla trochu divná, ale darovanému cukru na ruku nikdy nekoukal.
Ruka ho pohladila.
„TO JE ALE PĚKNÝ KONÍK. NECHCEŠ PRÁCI?“