DMD č. 6. pro 6. 4. 2016. Téma: Nejsem žádná květinka

"Kam s tou kytkou, Tadeáši?", ptá se Jimram.
"Timea má narozeniny, tak si dám jen jedno a utíkám domů gratulovat."
"Správně, každá žena je sama o sobě takovou květinkou a musí se opečovávat!", přitakává Jimram.
"Někdy si říkám, že bych jí koupil kytku i jen tak, ale to by určitě dumala, co jsem provedl, že si to tak žehlím", přemítá Tadeáš.
"Scholastika by určitě takto uvažovala taky, ale asi by řekla, že není žádná květinka", praví Lev. "Už jsem od ní x-krát slyšel, že musí vydržet víc než kůň. Ale jinak máte, chlapi, pravdu, takže hospodu dnes též nebudu přehánět."

Bylo jí dvanáct, a vypadala na deset. Nejmladší ze všech, nejmenší ze všech. Sázkaři vypsali takřka astronomický kurs na její výhru.
Moc dobře věděla, že nemá velké šance. Vlastně ve skrytu fandila někomu jinému. Té dívce z Dvanáctky. Ale nehodlala se jen tak bez boje vzdát.
Vyznala se v jedlých plodech i bylinách. Dobře střílela z praku. Drobná a lehká, uměla šplhat jako veverka, dokonce přeskakovat ze stromu na strom.
Při rozhovoru v televizi se nesměle usmála na Ceasara i na diváky: „Nedám se jen tak chytit. A když mě nechytí, nebudou mě moci zabít. Tak nade mnou nelámejte hůl.“

Sibyla se krčila za žlabem na vodu.
Drak, zabírající téměř polovinu náměstí, se pomalu rozhlížel.
Pozorovateli, který by sledoval žlab z dostatečné vzdálenosti, by se náhle mohlo zdát, že zde dochází k procesu vrásnění a vzniká nové pohoří- Lady Sibyla se vztyčila. Pak se vydala se směrem drakovi, s úmyslem ho vyplísnit.
Mezitím se Elánius pokoušel dohodnout s vlastníma nohama, které se odmítaly zúčastnit akce „Vyběhneme z úkrytu a odvlečeme lady Berankinovou zpátky do bezpečí“.
Jaká síla spojila tyto dva rozdílné lidi? Vzájemná náklonnost? Nebo to byla spíše gravitace? -Lady Sibyla byla jako heliová planeta- mohutná a vřelá...
Nejspíš obojí.

Krůčeje okovaných bot dopadaly do polštářů mechu. Z přítmí hvozdu se na palouk vynořil muž zakovaný ve zbroji. Před ním se uprostřed sloupu slunečního jasu nacházela jeho kořist – překrásná orchidej.
Udělal ještě jeden krok vpřed, když se s ním zachvěla zem. Příkrov mechu se roztrhnul jako papír a z puklin začaly rašit liánovitá chapadla. Celý palouk i s orchidejí se zvednul na zádech monstrózního tvora a v hlínou obalené hlavě zazářila řada ostrých zubů. Dvě chapadla tlustá jako kmen stromu vystřelila a zahákla se za kraj jámy, tvor se vytyčil do plné výšky a na palouk padnul stín.
Dobrodruh tasil.

Že je nová markýza žena silná, rozhodná a podivná, bylo všeobecně známo. Považte, povídalo se o ní, že dokonce snad jednou sama bojovala na poli cti!
Jaké tedy bylo překvapení jejích známých, když ji místo divokých průletů lesem na koňském hřbetě začali pravidelně vídat při procházkách na kolonádě nebo pomalých projížďkách lehkou bryčkou v parku. Její jindy dohněda opálená tvář byla nyní pečlivě chráněna kloboukem dle poslední módy a slunečníkem, neseným ve vzorně orukavičkované ručce. Celý její vzhled ani chování nesnesly v poslední době nejmenší výtky.
"Nehodlám ti dělat ostudu nevhodným chováním," vysvětlila s milujícím úsměvem ozdobeným ruměncem svému snoubenci.

"SEALS zapnuli majáky, Amadeus, opakuji, Amadeus."
V oslnivém záblesku se rozložili na atomy...
...a zhmotnili se do čirého chaosu.
Kolem hlavy jí prolétlo několik kulek. Slyšela, jak někdo křičí. Nedaleko něco vybuchlo a tlaková vlna ji odmrštila.
"Jste v pořádku, madam?" vesmírný mariňák z jejího doprovodu jí podával ruku.
"Nejsem žádná květinka," usmála se na něj a klekla si. Vypálila dávku z P-90 a zasáhla muže v podivné červené uniformě.
"Generále, nedaří se nám dostat na můstek," zavolal na ni velitel týmu Bravo.
"Dobrá, připravte se, jestli se nedostaneme na můstek, jsme mrtví," zavolala, a vydala se před ostatní vojáky.

Zaseli semena a nechali vyrůst.
Posekali, natrhali, namočili, nalámali stonky. Třeli, vochlovali.
Hodně šlo do odpadu, ale s tím se počítalo.
Posukovali, předpředli. Vyvařili a bělili.
Namočili do horké vody a dopředli.
Vysušili, pak už přišlo jen soukání a skaní.
Z hotové příze utkali látku.
...
Zaseli moc blízko.
Myslí si, že jsem len. Všichni si myslí, že jsem len. A já zatím, nenápadně ukrytá, můžu cestovat. A seznamovat se s lidmi.
Je ze mne jemné pláténko. Spodní košile, povlečení.
Jen ať se se mnou seznámí.
S divokou magií.
Posunu se, porostu.
Z nich většina umře.
A tak to má být.

"Tentokrát už vás žádné triky nezachrání, pane Rimmere," prohlásil vítězoslavně Sturmbannführer v bílém plášti navlečeném přes uniformu a s injekční stříkačkou jedovatě zelené tekutiny se začal přibližovat k Esovi.
Tak tohle je konec, pomyslel si Eso a zoufale zacloumal pouty držícími ho na lůžku, to je větší šance, že potkám ledního medvěda na káhirském veřejném záchodku, než že se z tohohle vykroutím.
Náhle se však Sturmbannführerova hlava rozprskla a když jeho padající tělo odkrylo výhled na dveře, spatřil Eso princeznu Bonjellu s pistolí v ruce.
Pohlédla na jeho pouta a pronesla: "Navrhuji přeskočit vysvětlování a přejít rovnou k druhému bodu."

Pátek večer. Vesnická zábava. Lidi. Alkohol. Živá muzika. Každý je jiný, přesto mají něco společného. Chtějí se bavit. Opít. Tančit. Seznamovat. Blbnout. Dělat ostudu století. Ví, jaké bude ráno, ale jdou tam. Pijí. Nejsem výjimka.
Jdeme s kamarádkou na panáka. Už mám v krvi nějaké to promile. Procházím uličkou kolem stolů, z druhé strany je okraj balkonu.
Někdo mě plácl přes zadek. Zastavím se. Rozhlédnu se. "Čau, kotě."
Neodpovím. Ten jeho výraz... Je jasné, že to byl on. Přistoupím k němu. Dám mu pěstí do obličeje.
Známý stojí za mnou. Vše viděl. Zírá.
"Snad sis nemyslel, že jsem něžná květinka."

Příběh, který teta Kateřina vyprávěla společnosti shromážděné v dědečkově domě jako “námět románu”, měl ve skutečnosti už dvě stě padesát rukopisných stran a pět odmítnutí od renomovaných nakladatelských domů (z dalších pěti se jí ani neozvali).
Neúspěch ji opravdu trápil, ale nehodlala se vzdát. Hned po návratu z dědečkova letního sídla otevřela sekretář a sáhla po rukopisu “O květince Martě” - omylem však vytáhla složku plnou rukopisných poznámek svého manžela.
Kniha “Uvařte si vlastní mýdlo téměř zadarmo” se stala na válečném knižním trhu absolutním bestsellerem, dočkala se šesti vydání a vynášela závratné honoráře. Teta Kateřina neopomněla jeden výtisk zaslat doktoru Vlachovi.