DMD č. 6. pro 6. 4. 2016. Téma: Nejsem žádná květinka

Přidá poslední ingredienci, snítku petržele, a mnoholičný lektvar je hotov.
„Tentokrát se mi to musí podařit,“ slíbí si Hermiona, postaví se na kraj záhonku, zacpe si nos a napije se.
„Dnes konečně vyzvím Ronýskův tajný recept na jeho grilovací omáčku,“ říká si už změněná do podoby petržele.
Ron přechází od domu s košíkem na zeleninu, projde kolem záhonu, a hned šahá po té správné petrželi.
Hermiona se rychle promění, nechce být utržena, a hned se ptá: „jak jsi mě poznal?“
Ron se jen usměje, a nevysvětlí, že když ji miluje, pozná ji v jakékoli podobě.
Ale maso je pak skvělé.

„Víš, jak říkám, že jsi šílená tím dobrým způsobem?“
„Hm?“
„Nejsem si úplně jistej...“
„Proč zas?“ ozvalo se nad ním.
„Protože jsi mě přinutila vylézt na požární žebřík fakt vysokýho baráku, a teď ses zastavila v půlce a hledáš v kabelce kapesník, Ingridtrudo.“
*
Leželi na střeše. Pod nimi se míhaly hvězdy města a nad nimi stálo město hvězd.
„Vyšlo mi to Finsko,“ řekl potichu.
Zavřela oči.
„Zmrzneš tam,“ ujistila ho. A odcizíme se a já už budu úplně sama.
„Nejsem zas taková květinka,“ ušklíbl se.
„Máš na sobě dva svetry.“
„Ingrid?“ zašeptal.
„Hmm?“
„Mám dojem, že... slyším nějak blízko policajty.“

Náčelník Guss mne pozval na něco, co asi před pěti lety mohl být obstojný panák. Naštěstí jsem se neptal, co destilovali tentokrát.
"Singhaia je velmi dobrý bojovník, Maxmiliáhe, pane neviditelného stroje, nabídni cenu, jinak z ní bude velmi dobrý pap-anc-tek," zatvářil se náčelník Guss vážně a já v tu chvíli nevěděl, jestli si dělá srandu či nikoli.
Nakonec jsem se s náčelníkem Gussem dohodl. Vyměnil jsem Singhaiu za mou nejlepší odstřelovací pušku a začal její odumřelé ruce operovat.
Při operaci jsem omdlel tolikrát, až jsem se styděl. Naštěstí byla Singhaia vzhůru a pokaždé mne uklidňovala: "Nejsem žádná květinka, operaci zvládnu..."

Vždy si naplno užíval pozornosti žen. Uhrančivý pohled tmavovlásky. Plachý úsměv blondýnky. Nepovažoval se za děvkaře. Nazýval sám sebe sběratelem krásy. Pokaždé odcházel s jinou - blondýnkou, zrzkou, černovláskou. Byly jako překrásné květiny. Pokaždé, když utrhl jednu, chtěl další. Nyní flirtoval se dvěma půvabnými dívkami. Najednou kolem prošla žena nevalného vzhledu. A on si najednou šokovaně uvědomil - ona si jej ani nevšimla! Nezůstala zírat na jeho krásnou tvář a vypracované tělo. Nevšímavě prošla kolem. Jako by říkala:" Já nejsem jedna z tvých květinek." To se mu ještě nikdy nestalo. Vtom zapomněl na všechny dívky světa a chtěl právě tuto jedinou květinu.

Hurá, nese se večeře. Mám hlad, že bych snědla stůl se židlemi. Hmm… Mňam a je to i celkem dobré. Trochu tuhé, ale příjemně kořeněné.

„Adélo! Co si to zase vyvedla? Kolikrát ti mám říkat, že nemůžeš sníst všechno, na co přijdeš? Teď buď hodná květinka a vyplivni pana Maršálka. Je to náš investor.“
Květina nehnula ani brvou, přesto zvládla vypadat uraženě.
„Já vím, já vím, seš strašná, hrůzostrašná, obrovská, masožravá…„ podlézal zkušeně.
Na podlahu dopadl oslizlý muž s částečně natráveným sakem.
„No vidíš, že to jde. Neboj se, však si přijdeš na své. Zítra tu bude audit z ministerstva.“

"Ne a ne a ne!"
"Pššt!"
"Já nejsem žádná," zašklebila se, "květinka!"
"Nesmíš mluvit tak nahlas, okolo jsou lidi!"
"Mně to je jedno! Někdo z nich by mě třeba mohl pochopit"
"Když tě vyslechnu, přestaneš už konečně křičet?"
"Možná..."
"Tak dobře, co máš na, eh, na srdci?"
"Řeknu to stručně. Všichni mě pořád řadí k těm hnusným nezdravě zbarveným nafoukaným..."
"Pššt, neřvi!"
"Zkrátka, nemůže se najít někdo inteligentní, kdo by dokázal, že jsem jiná? Mimochodem, ty taky. Jo, a moje kamarádka Labutěnka už si něco podobného prosadila, proč bych já nemohla?!"
"A jak se podle tebe lišíš?"
"Například nejsem zelená!"

„A kurva,“ vypadne ze mě a už chrápu. Prudiči holt nežvanili. Plácnu sebou na štrozok a nemám tucha vo světě.
Ňákej grázl mě normálka vošustil! To bylo keců, že to tady bude vobrostlý křáčím a leda kulový. Kdejakej vobšourník si sem leze a já furt jak exnutá. Copa su ňáká rozhoďnožka?!
Ty vole to je moc! Von mě zbouchnul!
Kindoš! Kindoš a vohryzává mi kozy. Mě vomejou! Aspoň že su zas na nohách. A pali vocaď. Jestli se mi ten frajer dostane do pracek, tak buď nakluše k oltářu, nebo pude do báně.
Pěkně pojebaný prokletí, to vám teda řeknu!

„Tyhle šperky dělal kdo?“ zeptal se muž a otočil se na Mairona, který stál u pokladny. Efektně u toho pohodil dlouhými černými vlasy.
„Já,“ špitl nesměle. Muž jej uváděl do rozpaků, tím jak se kolem něj šířil odér sebedůvěry.
„Takové mistrovské dílo a Fëanor jej prodává takhle pod cenou?“ podivil se. „Stačilo by trochu víc světla, prostoru a uznání a byl bys mnohem lepší než on. Možná už jsi lepší. Kdybys chtěl, mohl bys pracovat pro mě,“ lákal jej hezkými slovy muž.
„Děkuji za vaše uznání, ale nejsem květina, kterou si koupíte a bude vám dělat radost,“ odvětil Mairon rozhodně.

Měla pomněnkové oči. Vlasy žluté jako narcisy. Pojmenovali ji Flora. Nikdy nesměla nosit černou nebo si ostříhat vlasy. Jako dítě nasávala pastelové barvy a vůně rajských zahrad vyhrazené jejímu kraji.
Ve čtrnácti se přihlásila jako dobrovolník. Celý kraj byl v šoku. Vypadala jako andílek, květinová princezna. V aréně byla konečně taková, jaká byla uvnitř.
„Zlomils mi nehet,“ zasyčela, než vyděšenému chlapci z dvanáctého kraje vrazila nůž do spánku a otočila.
Než stihla zabít posledního, ze zvyku přičichla ke květině. Byla napuštěná paralyzujícím jedem. Zemřela krásná, se zlatými vlasy rozprostřenými kolem hlavy jako svatozář a tváří zbrocenou krví rudou jako růže.

Gwen s Yannou obezřetně postupovaly vpřed tunelem.
"Bylo to rozumné pustit ji tam samotnou?" zeptala se Yanny Gwen.
"Určitě je v pořádku. Poznala bych přece, kdyby nebyla."
Mlčky pokračovaly dál. Když zabočily do dalšího tunelu, naskytla se jim děsivá podívaná. Všude se povalovaly mrtvoly nebo jejich části. Tu ruka, tam noha. O kus dál dokonce tykadlo. Uprostřed toho všeho stála se světelným mečem a šťastným výrazem ve tváři Lea. Když je uviděla, vypnula meč a usmála se. "Konečně jsem si trochu protáhla svaly," prohlásila.
"Asi jsem ji podcenila," zamumlala si pro sebe Gwen a zamyšleně čutla do useknuté hlavy geonosiana.