DMD č. 6. pro 6. 4. 2016. Téma: Nejsem žádná květinka

Začalo to tím, že už jsem nechtěla být single. A v seznamovací agentuře mi řekli, že jediný svobodný muž v celým okolí spí ve věži zámku, který je celý obrostlý růžema. Tak co jsem měla dělat jinýho než koupit v Mountfieldu motorovou kosu a dát se do práce. Po pár hodinách jsem se do věže prosekala a dostala se k Němu! Spal. Probudit jsem ho musela, ale ne polibkem. Prostě jsem mu vrazila pár facek. To ho probralo natolik, že se na mě podíval a řekl: „Tedy žádná květinka nejsi, holka.“
„To nejsem. A taky nesnáším, když mi říkají vořezávátko!“

„Co to děláš?“ zeptala se Kopretiny své sestry, momentálně se zmítající v křeči na zemi.
„Kliky,“ zafuněla Kopretina.
„Vim, že toho budu litovat, ale proč?“
„Abych byla nabušená,“ vysvětlovala Kopretina. „Čuč na ty bicáky.“ Sestra čučela, ale bicáky neviděla.
„Jsme kytky. Kytky nemají svaly, tudíž ani bicáky.“
„Já ale nechci bejt kytka. Budu strom!“
Sestra nevěděla co říct. Všichni věděli, že Kopretina nevyrostla zrovna z kvalitního semínka, ale tohle však i na ní bylo moc.
„Nemůžeš být strom.“ Zkusila to nakonec.
„Máma říkala, že můžu být co chci,“ odsekla Kopretina, zatímco se pokoušela posilovat kamínkem.
Sestra si jen rezignovaně povzdechla.

„Hlásím se.“
„Cože? Rušíš nás.“
„Cožpak se královská dcera nemůže přihlásit do turnaje?“
„Ne, protože ženy mají zákaz se účastnit.“
„Aha, takže ženy jsou podle tebe jen na rození dětí, praní, vaření a nemají tudíž ducha jako muži? Víš, kdo je Zlatý Lev, který porazil lorda Garrila? Já!“
„Vymýšlíš si. Tyhle informace zná každý.“
„A co je tedy tohle?“ Dvacetiletá dívka rázně hodila přes celý sál maličkou věc.
Její bratr lehce zachytil prsten. Poznal ho, projel jím šok! Jeho sestra v tu dobu, byla mimo zemi! Než se nadál ležel na zemi, u krku ucítil čepel.
„Tvůj názor, no?“
„Vyhrálas.“

America vyskočila a popadla doombota za anténku. Švihla jím o zeď a splácnutou kouli šrotu kopla mezi roboty, kteří právě přilétali.
"Koukej vypadnout, šmejde!" zařvala na Dooma. Jeho obličej se šklebil z reklamních displayů, jež lemovaly celou ulici.
"To by mi při územním rozšiřování Latverie ale nijak nepomohlo, slečno Chavezová," odpověděl kovovým hlasem záporák a stisknutím několika tlačítek na své klávesnici poslal útočníkům posily. "Ta tvoje květinka měla víc rozumu, když hned na začátku zbaběle utekla před mojí nezastavitelnou -"
Dooma kdosi zezadu praštil cihlou.
"Konec keců, plechovko," řekla Kate a omráčeného padoucha vyklopila z křesla, aby mohla k ovládací konzoli.

„Nemáš mě rád, protože mi nechceš prozradit tajemství, v čem spočívá tvá síla,“ vzlykala.
„Mám tě rád,“ chlácholil.
„Tak mi to dokaž,“ naléhala.
„V mých kadeřích. Kdybych je ostříhal, přišel bych o ni,“ šeptal a líbal ji.
Vískala mu vlasy, až usnul.
Srdce mu zběsile bušilo. Tentokrát ne láskou, ale pronikavou bolestí ze zklamání. Nejprve nechtěl uvěřit.
Filištíni se na oslabeného vrhli: „Konečně tě máme, Samsone. Dostaneš, co proto!“
Poslední, co v životě zahlédl, byla tolik milovaná s pramenem jeho vlasů. Jakoby říkala: „Nejsem žádná květinka.“ Bez rozpaků sledovala, jak ho oslepují.
Její zrada ho bolela víc než vydloubnutí očí.

Podsaditá ženička si dala ruce v bok a spustila: „Zase tě zdrželi v radě, pane starosto? Zase otravovali hromadou nesmyslných problémů? Měls jim říct, co je tady práce. Trávu je třeba pokosit, dříví nasekat, vodu nanosit…“
Z trouby vytáhla voňavý jahodový koláč, rázně postavila na plotnu hrnec s polévkou, přitáhla nejmladší dcerku k oloupání košíku brambor, syna poslala nakrmit králíky… Všichni bez protestů kmitali podle jejích příkazů.
A takové má krásné něžné květinové jméno. Sauron by na ni byl krátký, pomyslel si pobaveně Sam, políbil svou ženu Růžu Křepelkovou na tvář, vzal do ruky džber a šel pro tu vodu.

Když Hermioně přišel dopis z Bradavic, měla obrovskou radost, ale i obavy.
Bylo jí jedenáct a měla se vydat do cizího světa, do světa kouzelníků.
Ten svět ji fascinoval a chtěla ho poznat celý - říkali jí, že je šprtka, protože přečetla každou kouzelnickou knihu. Smáli se jí, že má pokřivené hodnoty, když prohlásila, že vyloučení z Bradavic je horší než smrt.
Jenže za tím vším byl jen strach. Že nebude dost dobrá čarodějka, že o ten kouzelný svět přijde. Že navždy bude jen průměrnou čarodějkou, protože je dítětem mudlů.
A tak z křehkého děvčátka díky strachu vyrostla silná, sebevědomá čarodějka.

Skutečně jistým půvabem vynikala,
neuvěřitelně krásná na kanibala,
okouzlila každého nebohého muže,
než ho s nadšením stáhla z kůže.
Hostila v čistém domě bankety,
lidské plíce v sekané umlety,
radila přítelkyním s milostnými trably,
než dveře ocelové panny sklaply.
Nakupovala všechno nejdražší,
zbožňuje mučení, smrt jí nestačí.
Nebyla žádná květinka.
Měla povolání dámy v nesnázích,
a přesto máloco ji rozhází,
když se k ní žene statečný hrdina,
má už v hlavě drobounká dívčina
dávno vymyšleno, co s ním dále,
jak zneužít ho ke své chvále,
jak rozcupovat jeho existenci,
jak udržet si místo mezi svými oblíbenci.
Ani ona nebyla květinka.

Poklidné odpoledne. Slunce svítí okny do bytu a v jeho teple se slastně protahuje sazenička; už má lístky, ale teprve nedávno vykoukla z hlíny.
„Já nejsem žádná malá roztomilá květinka,“ myslí si. „Jsem velká, zlá a zubatá! Teda zubatá ještě nejsem, ale až budu mít zuby, tak vás všechny sežeru! Abyste věděli.“
Vzpřímí se a pokusí se naježit, ale nemá čím – jehličky na listech vyrostou až později. Tak se alespoň tváří hrozně nebezpečně.
Do pokoje vchází vědec, drží klec s živou myší.
„Ó, jaká ty jsi rozkošná kytička,“ usměje se spokojeně. „Podívej, co jsem ti přinesl. Myšička pro moji Adélku!“

Přišlo jaro, sluníčko svítilo a Křemílkovi s Vochomůrkou se zachtělo vypěstovat si další květinu. Našli semínko a Křemílek se zeptal: „Co jsi zač?“
„Aglais,“ odvětilo semínko.
Byli spokojeni, neboť dobře věděli, že semínka mluví po latinsku.
Díky případu s diviznou se stali zkušenými zahradníky. Při vrtání důlku si dávali pozor, aby nevyrušili nějakou nedůtklivou žížalu. Zasadili semínko, zalili ho, pro jistotu zazpívali: „Vstávej, semínko, holala!“ a protože si pamatovali, že si semínka dávají na čas, šli spát.
Probudil je křik: „Co jste to tropili? Zahrabali jste mé děťátko a ještě ho polili!“
Než se vzpamatovali, oba dostali pohlavek motýlím křídlem.