DMD č. 6. pro 6. 4. 2016. Téma: Nejsem žádná květinka

"Pane učiteli, když můj táta uvidí ve známkách, že jsem na ten úkol dneska zapomněl, tak to bude o víkendu blbý."
"Jako jak, blbý?"
"Mně má o víkendu přijít kamarádka."
"Ano, a?"
"No a když si v týdnu ve škole něco podělám, tak mně to táta zarazí."
"Tak to máte špatný."
"No ale Vy to nechápete! To je hrozně důležitý. Mně je pak hrozně smutno."
"Neříkejte, proč?"
"Mě pak mrzí, že si nepopovídáme."
"Ale no tak, Láďo. Já nevím, za jak starého mne máte, ale já jsem za mlada pterodaktyly nepásl. Nechcete si s ní příště popovídat o tom úkolu?"

Krmitelka říká, že jsme po stěhování z výzkumáku rozkvetli.
To teda ne!
Nejsme žádné květinky.
Jsme komentíci s ocáskem.
Nekveteme, ale rosteme. Někteří ROSTEME. (Třeba Pavel) (Tvrdí kdo?)
Umíme se pěkně navztekat. Když je Evžen zježen, lítají chlupy! (Evženovy:-) (To teda ne!)
Dokonce máme novou generaci, ale to jsou ještě škvrňata a nebydlí u nás. Naštěstí. Drahoš je malá nezničitelná červenooká striga a sousedi z něj mají hlavu jako pátrací balon. Nejhorší je, když se vytahuje před holkama.
Teď však jsme zajedno. Jako lvové lomcujeme mřížemi a ultrazvukem voláme:
"Zvedni zadek od toho počítače a dej nám konečně druhou večeři!"

Na první pohled se trochu ztrácela mezi ostatními. Držela se mezi Korathanem a Kliou. Neměla ještě ani vyrobený vlastní královský pancíř; ten, který měla na sobě, patřil Klie, a dělal tak novou královnu ještě menší. Meč skalských královen držela oběma rukama, i když absolvovala léta bojového výcviku. Ve svých osmnácti letech pocítila nejenom tíhu plné zbroje, ale obrovskou váhu zodpovědnosti.
Když jí Klia s Korathanem jako první vzdali hold, na moment zavřela oči a zachvěla se. Hlavu jí zatížila koruna.
V tom okamžiku mohl pozorný divák zahlédnout v očích mladé královny plameny, jaké tam mívala Gherilain.
„Ať žije královna Elani!“

When I was little, I loved wearing pink, ribbons in my hair. They used to tell me what an adorable little flower I was.
When I chose hockey as my sport, everybody said it’s not for girls. When I wanted to run with the boys outside, I was told not to get my tights dirty. When I said I wanted to be a cop, they laughed.
I’m not a fucking flower. I am fierce on the ice, I outrun all the boys, I will kick you if you call me “just a girl”. Kick you and fine you for it.

Nejsem miláček
natočím ti demáček
kousek nazpívám
a zbytek jenom povídám:
O tom, jak se ledy lámou
Vlastně nevím vůbec nic
Tak si půjčím něčí známou větu
Snad ji aspoň nepopletu.
Pak si vlezu zpátky
Do tmy pod peřinu
Na nesnázích rozhovoru
Nemám žádnou vinu
Nejsem žádná květinka
Neznám slova hladká
Jako správný asociál
Radši zavřu vrátka.
Je to úleva, když bez všech plánů
Můžu všechno plácnout hned
Občas jsem jako slon v porcelánu
Už se leckdo ve mně splet.
Nejsem žádná květinka
Žádná taktní hrdinka
Nejsem ani miláček
A beze všech vytáček
Přiznám své pochyby
Pro jistotu, co kdyby…

Díval se na mě a klidně mi sdělil, ať si ho moc neoblíbím. A já hloupá jsem doufala, že mi ho Vesmír posílá za všechny útrapy, jimiž jsem si v posledních letech na mnoha různých úrovních života prošla. Jako takový dárek. V úhledném balení až ze zahraničí, i když jen co by kamenem dohodil. A potom tahle ledová sprcha. Nebrečela jsem, tedy alespoň ne před ním. Naopak, byla jsem najednou ledově odtažitá. Chtěla jsem dokázat, že taky nejsem žádná květinka… ale pak jsem se ozvala znovu. Tak snad to není chyba. Asi přeci jen potřebuji trochu péče, jako každá rostlina…

Přes slzy bolesti téměř neviděl, kam jde.
Kráčel tmou a každých pár kroků zavrávoral.
Kolena se mu třásla, hlava se točila, mysl třeštila, krev prýštila, dech nestačil, srdce vynechávalo.
Dvě silné mužské paže ho zachytily v posledním okamžiku.
Vteřinu před přemístěním omdlel.
***
„Tohle je totální šílenství!“ vřeštěl Lupin do Brumbálovy tváře. „Jak dlouho myslíte, že to ještě vydrží?“
„Víte, že stačí jediné slovo a já ho té povinnosti zprostím.“
„A vy víte, že to slovo od něj nikdy neuslyšíte. Radši umře. Postavte ho mimo službu!“
„Snape není žádná květinka,“ zahučel Black. „Když říká, že mu to nevadí... Třeba je masochista.“

Tak zpackané rande! Otřásl se.
Nobuko se mu líbila hlavně proto, že mu připadala nějak míň tělesná než ostatní holky s minisukněmi a překypujícími vnadami.
Dotek ruky, potřísněné slinami cizího starce – co může být tělesnější?
Vykřikl v té chvíli odporem úplně přirozeně – a její pohled nezapomene do smrti.
Je vidět, že tělním tekutinám se člověk v lásce nevyhne. Příště musí být připravený!
Grilovací pinzetou vylovil z koše použitý kapesník a opatrně ho položil na list papíru před sebou. Trénink může začít.
Zhluboka se nadechl, přimhouřil oči a ukazovákem se pomalu blížil ke kapesníku.
Nobuko, slibuji, že podruhé už to zvládnu.

Byl jsem se ženou na výletě v lesích kolem Hořejší Lhoty. Žádnou předtuchu jsem neměl, žádný z místních nás nevaroval před nebezpečnou končinou. I kdyby, nejspíš bychom mysleli, že si z nás tropí blázny, nebo je blázen sám. Našli jsme palouk, sevřený tmavězeleným lesem. Rostly zde podivné kytky zvící dospělého člověka. Obdivovali jsme je, mojí ženě tváře hořely zapadajícím sluncem. Pak si zula boty, udělala pár kroků, jakoby zkoušela, kde je nejlepší hlína, a strnula.
Je tam pořád, stále víc podobná těm velkým kytkám a míň lidem. Nemluví. Chodím za ní, abych jí připomínal, kdo je. Dokud ji ještě poznám.

"Heeeele, negr z Hamley si veze bílou paničku! Kdes ji ukrad', dědku?"
Přiopilé pořvávání prořízlo večerní klid, jakmile vůz vjel do kruhu světla mohutné vatry - jediného pořádného osvětlení náměstí Bot River.
Thomas ožraly ignoroval.
Přivítání v hostinci nebylo o nic lepší. Hospodský mluvil na půl huby celoživotně, nezvyklou dvojici cizí ženy a černocha však přehlížel zcela dokonale.
Nevalnou večeři spořádali mlčky.
"Zajednám vám pokoj, madam," hlesl Thomas a zvedal se.
Magdalene ho zarazila.
"V žádném případě. Kde byste spal vy, ve strouze?"
"Před vašimi dveřmi, madam. Na stráži."
"Nikdy," zaklapla Magdalene rezolutně příruční kabelu.
"Něco ještě vydržím. Dojedeme na farmu."