DMD č. 14. pro 14. 4. 2016. Téma: Pastelky

Pro Koljušku byla červená - věčně naštvaná a cholerická.
Pro Pampelišku khaki zelená, protože si ujížděl na maskáčích a obecně army oblečení.
Snílka si vzala modrou, byla její nejoblíbenější a navíc prý uklidňující. A to se hodilo, vzhledem k tomu, že poslední dobou od ní ostatní neslyšeli nic jiného než "Chill."
Houba byla hamoun a uzmula si pastelky hned tři. Černou, šedou a bílou. To byla celá ona.
Broučka dostala žlutou, byla totiž pořád jako sluníčko.
Růžovou a fialovou zabavili Žabák s Rejskem, protože prostě oni.
Hnědou přidělili Tušalajovi. Jiná na něj nezbyla.
A dárkové luxusní pastelky ze Stříbrňáku byly fuč.

Někdy se cítím jako čtvrtka papíru, na kterou kreslí různé pastelky. Někdy mají duhové barvy radosti, jindy temné barvy neoptimistických míst. Čím jsem starší, tím hůře lze jednotlivá místa rozeznávat a já cítím, jako by se barvy na mně začaly postupně slévat v jednolitou šedavou šmouhu. Všechny zážitky, vztahy a pocity ztratily svůj obrys, začátek, konec, svůj tvar, a zůstal jen šedavý zmatek. Sním o chvíli, kdy se něco stane a vše se vygumuje. A já pak třeba nebudu tak hezká, na pár místech promáčknutá hrubším tahem, ale obraz, který by potom dostal šanci vzniknout, by mohl být mistrovským dílem…

Bylo 5 minut po začátku hodiny a učitelka nikde. Napětí by se dalo krájet.
„Třeba bude suplování,“ přál si šeptem Červeňák.
„Pochybuju,“ třásl se maličký Pomněnka.
„Neboj,“ drkla do něj povzbudivě Zlata. „Vzhledem ke zpoždění v češtině spíš učitelka přijde s písemkou na tvrdé a měkké souhlásky.“
Tupý Schwarz jako vždycky něco čmáral. „Šetři síly,“ poradila mu nabroušeně Zelená.
Klika cvakla, do třídy vkráčela učitelka. Rázem se udělalo ticho.
„Otevřete okna, vyndejte skicáky.“
Jediný, komu zůstala ve tváři barva, byl Bílý.
„A dnes si, děti, namalujeme…. MOŘE!“
„Sbohem, kamaráde!“ řekly sborem pastelky Pomněnkovi, kterého zbývalo už jen pár posledních centimetrů.

Kylo Ren si prohlížel svůj výtvor.
Tři hodiny se snažil namalovat hezký obrázek pro podplukovníka Zacka jako omluvu za to, že mu zabil syna, ale pořád nebyl spokojený. Duha vypadala dobře, ale něco tomu chybělo.
Už to mám! Zaradoval se Kylo. Pár růžových motýlků tady bude vypadat dobře. Natáhl se pro pastelku, ale růžová nikde.
„Stráže!“
Ve dveřích se objevil Stormtrooper.
„Přines mi růžovou pastelku.“ Rozkázal stroze rytíř z Renu, ale voják pokrčil rameny.
„Růžovou už nemáme. Poslední jsem dneska vykreslil, když jsem dělal přáníčko pro generála Huxe.“
Temný lord aktivoval světelný meč.
Zítra jeho rodině také nakreslí omluvný obrázek.

Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.
Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.
Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.
Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.
Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.
Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.
Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.
Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.
Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.
Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.
Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.

"Tatí, a proč je obloha modrá?"
"Proto, Bobby, že jsi ji vymaloval modrou pastelkou. Kdybys ji vymaloval červenou pastelkou, bude červená."
"Obloha je červená večer, já maluju poledne. Kostelní hodiny mají ručičky na dvanáctce, vidíš? Proč je obloha v poledne modrá, tatí?"
John William Strutt, třetí baron Rayleigh, odložil unaveně pero.
"Nevím, Roberte. Patrně to bude souviset s rozptylem světla na částicích srovnatelně velikých s vlnovou délkou dopadajícího záření. Zkouším to spočítat už dlouho a nedaří se mi to."
Dvě malé ručičky odložily výkres a pastelky a objaly otce kolem krku.
"Nebuď smutný, tatínku, já ti s tím počítáním pomůžu."

Pích, pích! Bodal jsem ho. Pastelčáka jednoho barevnýho!
„To stačí mladej!“ Ozval se za mnou známý hlas. Značkovač našeho pluku.
„Barvy by ses nedořezal, co? Oni mají vnitřek jenom z tuhy...“ Povídá.
„To my! Hrdý národ fixčáků, máme srdce tekuté...!“ Dodá po chvíli, kopne si do mrtvoly.
Zvednul jsem se z kleku u toho rozpíchaného těla. Stál jsem. Srdce mi bušilo. Uvědomil jsem si, co jsem provedl.
„Takhle to nikdy neskončí. Je to jako tenisák zla. Nabírá do sebe novou zášť s každým úderem o raketu!“ Zařvu s náhle rozjasněnou myslí. Značkovač vytáhl zbraň. Zamířil mi na víčko. Rána. Konec...

Namaluj mi svět,když se s jarem jeho šaty mění...
„Jakou barvou má jaro, stlejdo?“ ptal se malý Toník.
„Světle zelenou. Bílou. Růžovou. Žlutou. Oranžovou. Fialovou...,“ odpověděl Daniel.
„Páni, tolik!!!“ zajíkl se chlapec.
„Ještěže máš hodně pastelek,“ povzbuzoval Jaroslav a pohladil synka po hlavě.
Namaluj mi stráň a na ní jednu ovci zatoulanou
a malou dětskou dlaň, jak svírá hračku okousanou
„Jak mám nakreslit ovci? Fialovou?!“ vyptával se znovu Toník.
„Ovečky nejsou fialové, spíš trochu došeda, některé jsou hnědé,“ opravoval ho otec.
„Ale klávy fialový jsou!“ oponoval hošík.
„Nejsou,“ řekl strýc. „Někdo měl jen špatnou pastelku.“
„Vážně?“ zkoušel to Toník.

Beckett dočítal článok zo včerajších novín.
„Ktorý z nich?“ spýtal sa meravo.
Watson mu účastne položil ruku na rameno.
„Povedzte, Inšpektor,“ začal som z iného kraja, „kde sa zavraždenému dostala do vrecka žižiavka? V Klube to nebolo, doma taktiež nie – v práci tobôž.“
Beckett rozložil na stôl plán Londýna. Niekto rôznymi farbami vyznačil viaceré miesta.
„Tu sa vraj vyskytujú najviac.“
Uznanlivo som prikývol. Málokedy preukázal Scotland Yard takú kompetentnosť.
„Nedokážem v noci spať,“ trpko vysvetlil inšpektor. „Tak som vyfarboval.“
Watson mu rameno otcovsky stisol.
Ja som namiesto planého utešovania mienil chytiť vraha. Mapu som si pritiahol. „Poznáte adresy tých obchodníkov?“

Nelíbí se mi slovo umělec.
Je to jako značka.
Umělej člověk. Umělec.
Radši bych jim říkala jinak,
třeba pastelky.
Každej je jinej.
Jedna tahle pastelka se jmenuje Honza.
Je zrzavá, vysoká a má brejle.
A oblíká se jako něčí strejda.
Honza si myslí, že je úžasnej.
Všude chodí s deskama a tužkama.
To mi přijde úžasný.
Honza vás vezme tančit,
i když nehraje hudba.
A jste na chodbě plné lidí.
Musim mu kupovat pivo, protože není plnoletej.
Je opilej hned po jednom.
Protože je opilej životem.
Honza má svůj svět,
jeho mysl ještě není uvězněná.
Doufám, že to tak zůstane.