DMD č. 14. pro 14. 4. 2016. Téma: Pastelky

„Mami, pojď se na něco podívat,“ zatahal Lukášek maminku za ruku a táhnul jí do svého pokoje. Poté, co se rozhlédla kolem, jen zalapala po dechu.
Na stropě uviděla růžové nebe, u okna vyrůstal namalovaný strom. Prostě Lukyho pokojíček hýřil barvami a bylo vidět, že jeho obyvatel popustil uzdu své dětské fantazii naplno. Na podlaze vyrůstala modrá tráva, ze které se usmívaly barevné kytičky, nad kterými létali proužkovaní motýli. Uprostřed louky se blyštil žlutý rybník, na jehož hladině se odráželo červené sluníčko.
„Co to je,“ zeptala se maminka.
„To ty pastelky, co jsi mi dala, mami,“ odpověděl Lukáš. „Jsou kouzelné!“

„Thyderiku,“ pohlédl Vikkarden přes stůl na bratrance. „Co kdybychom nechali namalovat nějaké obrazy?“
Oslovený překvapeně vzhlédl od rozečtené knihy. „Obrazy?“
„Velké desky, na jakých jsou zpodobněni tví rodiče. Včera jsem mluvil s tím malířem, co je maloval. Pokračoval by prý rád, ale nemá už barvy. Museli bychom poslat do Citadinu pro… pastely a… oleje. Vlastně ani nevím, jak se to správně jmenuje.“
„Chceš, aby namaloval i tvoje rodiče?“ zeptal se jemně Thyderic. Vikkarden osiřel jako desetiletý. „Podle posmrtných masek by to šlo.“
„Nejenom je! I nás a naše manželky. Všechny Starmely!“
„Myslíš celou galerii?“ Thyderikovi se ten nápad nesmírně líbil.

Strach. 
Myslela si, že ji na místě zabije.
Bolest.
Byla si jistá, že jsou to její poslední vteřiny mezi živými.
Úleva.
Nečekala, že se jí tak uleví.
Překvapení.
Nemohla uvěřit tomu, že srdce ji stále bije v hrudi.
"Co tak na mne čučíš?"
"Bolelo to."
"A cos jako čekala? Měla si prošpikovanou celou nohu."
"Ale já myslela..."
"Co? Že ti dam pastelky jako odměnu za utrpenou bolest?"
"Pastelky?"
"Ano, pastelky. To jsou takové ty barevné tužky, co si s nimi kreslí děti."
"Děti...?"
Hysterický smích.
Byla si naprosto jistá, že je blázen.
Barevné tužky pro děti. 
Kdo to kdy viděl.

Katarina nesnášela svou práci. Především proto, že její práce nesnášela ji. Neexistoval jiný způsob, jak vysvětlit, že se zase ocitla v blízkosti malých tvorečků, které ostatní označovali jako "děti".
Smrt Katarina nesnášela děti. A teď stála v mateřské školce, naprosto ignorována, protože ji nikdo neviděl a čekala.
Její citlivé uši musely snášet ten šílený kravál, smích, dětský křik, pískání hraček, mumlání plyšáků a všechny ty další otravné zvuky.
Byla trpělivá, ale skutečně si měla vyměnit směnu s Leou, která zase dostala Ardeny.
Pak si jedno dítě, malá holčička, zabodlo do hrudi červenou pastelku.
A ona mohla konečně vykonat svou práci.

Vcházeli na místo činu. Vše vypadalo naprosto běžně, jako všude, kde se stala nějaká vražda.
„Co se tu stalo?“ zeptala se Scullyová.
„Muže našla ráno jeho sousedka, když mu nesla noviny. Podle všeho je mrtvý od včerejšího večera,“ odpověděl policista, který dohlížel na vyšetřování.
„Vypadá to na docela obyčejnou vraždu,“ podotkl Mulder. Rozhlížel se okolo a snažil se najít něco neobvyklého.
„To ano,“ přitakal strážník. „Ale je tu jistá věc...“
Pomalu je vedl k tělu zavražděného. Muž očividně zemřel na následky poranění ostrým předmětem zaraženým do oka.
„Víte, vražednou zbraní byla pastelka. A jeho pětiletá dcera... je od rána nezvěstná.“

S návštěvami ještě nebyl konec.
Večer se na place objevil Dřevo. Málem ho nepoznali – z vyjukaného mladíčka se vyloupl statný mladý muž, jen rozesmáté oči mu zůstaly.
Hovory a povídání nebraly konce, avšak mladíkův pohled se stále stáčel směrem, kde seděla jak na trní Stella s Esmeraldou.
Večer se v ložnici, kterou přidělili Dřevovi, dlouho svítilo.
Našel totiž papír. A pastelky. To je přece… znamení!
Špičkou jazyka si olizoval rty a trpělivě kroužil písmenka.
Krásná nesnámá, červenalo se na papíře.
Další řádek byl zelený: Jsi ta nejkrásnější krasavyce co sem kdy vyděl!!!
A završil to modře: Chceš se mnou šít?

Když jsme byli mrňata, malovali jsme na obrovský dřevěný vrata Banesovy stodoly koně a představovali si, jak na nich vyrážíme do boje.
Ruce jsme měli od hnoje.
Když jsme chodili do školy, kreslili jsme na tabuli sprostý obrázky a ukláněli se před očima třídy.
Šaty jsme měli od křídy.
Když jsme odrostli školní docházce, netrvalo dlouho a naše kreslířský umění ustoupilo umění střeleckýmu. Pozorovali jsme obrazce dýmu stoupající z našich koltů se zatajeným dechem.
Prsty pošpiněný střelným prachem.
Je zvláštně uklidňující sledovat Annie, jak na čistej list papíru čmárá barevný poníky.
I když má od toho anilínu zamazanou i pusu.

Kromě navigování bylo povinností navigátorky zakreslovat warpové mapy cest, kudy loď plula. K tomu potřebovala speciální nástroje. A těch byl zrovna na Spear of Praetoria zoufalý nedostatek.
Zašla tedy za palubním senešalem. „Došly mi všechny pastelky,“ oznámila a ukázala vzorek nedokreslené mapy, která vypadala jako nějaká dětská čmáranice, „a já je nutně potřebuji na kreslení warpových map. Zařiďte to, prosím.“ Otočila se a odkráčela.
Jakmile za ní zapadly dveře, vyndal senešal ze svého psacího stolu sešit omalovánek a luxusní pastelky značky Emperor, a začal si vymalovávat. Až se příště zastavíme v Port Wander, budeme jich muset vzít víc, pomyslel si.

Musím se přiznat, že se mnou a němčinou to nebyla láska na první pohled. A mám takový pocit, že ani na ten druhý. Trvalo to dlouho, než jsme si k sobě našly cestu – minimálně dobré tři roky úporných pokusů potopit jedna druhou. A řekněte sami, byla jsem na tom podstatně hůře, nemám za sebou tisíc let historie, stěží to táhnu na osmnáctku.
Nakonec jsme uzavřeli Barevnou dohodu, která náš komplikovaný vztah vyřešila. Ona se přestane tvářit nepřístupně za podmínky, že ji pěkně vyzdobím.
Neváhala jsem, popadla pastelky a jala se splnit svou část.
A od té doby nám to klape.

Modrá, jako barva tvých věčně šťastných očí.
Hnědá, jako barva stovek pih, které zdobily tvou tvář.
Žlutá, jako barva tvých vlasů, když je hladilo slunce.
Fialová, jako barva, kterou jsi milovala a na zdech měla.
Oranžová, jako barva, kterou jsi bytostně nesnášela.
Zelená, jako barva pírek kolibříka na tvém zátylku.
Červená, jako barva tvých rtů, ze kterých úsměv téměř nemizel.
Rudá, jako barva krve, která ti tekla mladým tělem.
Růžová, jako barva zařící na tvé pleti.
Šedá.. jako barva, která nahradila růžovou...
Černá.. jako barva šatů, ve kterých tě pochovali...
Bílá.. jako barva oblak, na které se doufám koukáš shora...