DMD č. 14. pro 14. 4. 2016. Téma: Pastelky

Půjčte, prosím, pastelku Patrikovi, prosí pohledná Petra přihlížející postavy. Patrik po pár pikosekundách přijme podávanou pastelku. Psací potřebu poté pomalu přibližuje poblíž papíru. Počíná pomalu popisovat prázdný papír. Pozvolna plní papír podivnými popisy postav provádějících podivné pohyby. Petra pohoršeně pozoruje Patrikovo počínání. "Přestaň," prosí. Patrik po Petře pohodí pohledem, pak pokračuje. "Polib psovi pysk," prohodí potichu pod prošedivělým plnovousem! Petra poté Patrika popuzeně pozoruje. Pravděpodobně Patrika pochopila. "Pff...," poprská Patrikovi paži. Patrik poté přelétne pohledem po Petřině pěkné postavě. Pak pátrá paží po Petře. Pomalu počne poshrnovávat Petřiny podkolenky. Prasák! „Přestaň,“ prosí Petra. Pastelkou pak prorazí Patrikovi plíce. "Pomoc!" pokřikuje.

"Tak kumpáni, večer zábavy začíná" zahlásil Lister a rozeslal přísedícím piva.
"No jo, ale co budem dělat?" zavrčel Kocour.
"Na tříkolkové pólo můžeme zapomenout," prohlásil Rimmer. "Z poslední vlaječky si Lister udělal ladičku na kytaru," a loupl po zmíněném pohledem.
"Nebojte se pánové, zábavu jsem vymyslel já," uklidňoval své společníky Kryton.
"Fakt?" divil se Lister.
"Četl jsem o prospěšnosti kreativní práce. Vyrábět něco nového prý skvěle stmeluje kolektiv a rozvíjí osobnost. Takže co byste pánové řekli ... pastelkám?!"
Co přesně by ostatní řekli na pastelky zjišťoval Kryton během následujících tří hodin, kdy se pokoušel vylovit všechny pastelky ze své tříselné přípojky.

Koupím si velkou krabičku pastelek a ještě větší omalovánky a budu si malovat. Je to teď v módě. Je to antistresové. Je to příjemné. Koupím si drahé a kvalitní pastelky, protože s nimi se maluje lépe. Ale ne parfémované, to strašně smrdí. Uvažuju ovšem o takových těch akvarelových. A omalovánky – veliké, komplikované a exotické. Až je rozložím na stole, krásně se pod nimi schovají všechny papíry a podklady k prezentacím. A budu si vybarvovat, pomalu, kousek za kouskem.
Těžko říct, jak se na mě na tom zasedání správní rady budou dívat, ale je to jejich chyba. Nemají mě pořád stresovat.

Milý Sirie,
vzpomínáš na tu pastelku, co jsi mi kdysi dal? Rozčilovala jsem se, že je jen jedna. Co nakreslíš s jednou pastelkou?
Pak jsem zjistila, že má pokaždé jinou barvu.
Když na mě mamka zakřičela a já se vztekala, byla ohnivě rudá.
Když jsme spolu celé odpoledne blbli, byla jasně žlutá.
Když jsme leželi v trávě a ty jsi mi vyprávěl o létajících motorkách, byla modrá jako nebe.
Pak jsi přestal chodit a já dlouho kreslila šedočerně.
Kdybych tu pastelku ještě měla, dneska by byla zase šedočerná, jak ten kamenný oblouk.
Tvoje Tonks
PS: O Rema se ti postarám.

Dárky dostávám ráda, samozřejmě. Na tento jsem ale hleděla poněkud nedůvěřivě.
„Antistresové omalovánky,“ komentovala předmět kamarádka. „Jsou velice uklidňující, uvidíš. A abys mohla rovnou začít, pořídila jsem ti i sadu pastelek.“
Neměla jsem pocit, že by potřebovala uklidnit, svoji povahu považuji za spíše flegmatickou. Ale dobře, zkusím to…
V neděli dopoledne jsem k dílu zasedla. Trefit se do malinkých políček bez přetáhnutí vyžadovalo spoustu soustředění.
Lehce vyplazený jazyk a kapičky potu na čele.
Večer je omalovánka hotová. Pekelně mě bolí ruka a ze samého stresu, že to dnes nestihnu nebo nějak zkazím, mě rozbolela hlava.
Že jsem radši nešla běhat!

Fionka sedí v místnosti, která sousedí s mou celou zadržení. Mám pocit, že zase kreslí mě v supermanských trenýrkách, a ta druhá bezpohlavní osoba bude Karolína. Já se snažím soustředit a ovládnout Velkého Leoparda, který se mi právě snaží proboxovat mozkem až ke střevům.
Když se venku na ulici ozve třesk, trochu zneklidním. Celou svou myslí se upírám k naději, že se venku právě nezjevil Slíďák.
Zjevil. Sakra. Takže mě dnešní vyskakování z okna zřejmě zase nemine. Popadnu Fionu a pádím k oknům na protilehlé straně budovy.
"Jané..." křičí mi do ucha příšerka s růžovou mašlí, "nechal jsi tam pastelky!"

Jednička je modrá. Krásně zářivě modrá jako květ hořce.
Dvojka je tmavě červená, trochu do růžova. Maliny, co rostou u babičky na zahrádce.
Trojka žádnou barvu nemá. Nevím proč.
Čtyřka je černá jako náš kocour Mikeš. Ten, co ho bráška přitáhl domů. Táta ztropil scénu, že prý rozhodně nemůže zůstat. Nakonec zůstal a máma ho rozmazluje plátečky šunky, potají, aby to táta neviděl.
Pětka je hnědá.
Šestka žlutá.
Nejraději mám sedmičku, světle zelenou jako buky na jaře.
„Proč máš ty pastelky zpřeházené?“ ptá se maminka. „Nechceš si je raději srovnat správně?“
Ale já je mám srovnané správně. Proč to nevidí?

“Ahoj, já jsem Klára.”
“Ahoj, Kláro.”
Jindřich, Anežka, Petra, Stanislav, Zdena… Ženy mírně převažují. Mnozí účastníci mají charakteristicky zbarvené prsty.
“Doufal jsem, že tím zaplním bílá místa ve svém životě.”
“Inzeruje se to jako relaxační činnost.”
“Narazíte na to úplně všude!”
“Zpočátku to bylo maximálně dvacet minut denně.”
“Uvolňovalo mě to. Vracelo mě to do dětství.”
“Začalo mě to pomalu pohlcovat.”
“Dělal jsem to třeba celou noc.”
“Manželovi to brzo došlo…”
“Hrozně to lezlo do peněz. Tlusté stojí i pětistovku, a já potřebovala tři týdně!”
“A co na to prasklo pastelek!”
Setkání “Klubu anonymních vybarvovačů omalovánek pro dospělé” zdárně započalo.

„TAK, CO BYS DNES CHTĚLA DĚLAT, MALIČKÁ.“ sklonila se k ní vysoká postava v plášti.
„Kreslit!“ vyhrkla malá Zuzanka.
„VÝBORNĚ,“ Smrť vytáhl bílé čtvrtky papíru a černý uhel.
„Dědo, nemáš pastelky?“ nedala se Zuzanka odbýt.
„PASTELKY?“ podivil se Smrť.
„Barevné tužky. Velké balení. Maminka mi jich koupila dvanáct, ale šestnáct je lepších.“ vysvětlovala trpělivě.
„NĚCO VYMYSLÍME.“
Druhý den na ni čekala sada šestnácti tužek. Přesně jak chtěla. Zuzanka dárek obhlídla, smutně si povzdechla a pak si vybrala vedle ležící uhel. Svého dědečka milovala, ale občas měla pocit, že některé věci prostě nechápe. Na stole zůstal ležet balíček různě černých pastelek.

Zjistila jsem, že mezi základní výbavu na cesty, pokud máte s sebou asi tak dvou až tříleté batole, patří i pastelky a kousek papíru. Když je potřeba dítě zabavit (a to netřeba zdůrazňovat, je potřeba neustále), umí pastelky na dlouhou dobu zabavit. Připravte si ovšem dostatečnou zásobu papíru (ať žijou naše lesy), neboť dítě na papír udělá jednu čáru (případně kolečko) a prohlásí hotovo a hodí pohled – tak mi dej nový papír. Horší situace nastává, pokud se dítě s pastelkami přiblíží k vašim důležitým dokumentům z práce a snaží se vám udělat radost malým obrázkem. To pak pastelky doslova proklínáte.