DMD č. 14. pro 14. 4. 2016. Téma: Pastelky

Pondělí
„Honem, dělej čárku, tyhle ještě neměla.“
„Měla, minulej tejden.“
„Tyhle jsou červený.“
Úterý
„Tyhle měla minulej tejden určitě.“
„Jojo, jsou v tabulce nahoře.“
Středa
„Neuvěřitelný, to musí být hrozně těžký.“
„Pančelko, z čeho to je?“
„Myslíte tohle? Tak si to půjčte a povězte mi sami.“
„To je sklo?“
Nová kolonka vytvořena.
Čtvrtek
„No nene! Vy máte na uších fakt sušenky?! Jakože fakt Orea?“
„Jasně, o přestávce je sním.“ Úsměv. „Chcete je osahat?“
„Vole, s čím přijde zítra?“
Pátek
„Čum!“
„Fíha, jsou opravdový? Jakože píšou?“
Automaticky sundavám z uší své modré pastelky. „Tak mi je neztupte, abych měla co nosit.“

Přiznávám, mám pro ně šílenou slabost. Kdekoliv nějaké uvidím, už je kupuji.
Klasické, maxi, mini, dřevěné, krajonky, progresa, melírované, pastelové, akvarelové…
Dokonce jsem už sehnala i fosforeskující a metalické. Prostě pastelky ve všech druzích a formách, co existují a potkala jsem je.
Svou vášeň pro ně jsem povýšila na vyšší stupeň ve chvíli, kdy můj první syn řekl: „Mami, pojď malovat“.
A tak jsem začala kouzlit vláčky, autíčka, domečky, helikoptéry, pejsky a kočičky, a to vše krásně vybarvené, podle přání mladého pána.
Jen jsem se velmi rychle naučila malovat a vybarvovat vzhůru nohama.
To prý: „Aby na to lépe viděl“.

Jak se pozná jaro? Příroda si pořídí spoustu zelených pastelek. A začne malovat. Nejprve se zelené vedle té bílošedé sněhové ještě trochu bojí, a tak vezme trochu hnědé na hlínu a načervenalé na jehnědy lísek, žlutozelenou na vrbové větvičky a stříbrnou na jívové kočičky. Ale pak už se pustí do záplavy zelených odstínů a maluje javorové květy jásavou světlou, jehnědy břízy jemně žlutavou; vybere jemnou zeleň na květy a první lístky habrů a veselou na rašící lipové lístečky. Nastříbří konečky velikánských pupenů kaštanů. Topolům půjčí stříbřitě šedou a dubům, zimním ospalcům, narůžovělou na nalité pupeny. Ano, jaro už je tady.

Odpolední porada byla v polovině přerušena příchodem malé Hennike, která byla následována svou nešťastně se tvářící chůvou.
"Chci podat formální stížnost," pronesla vážným hláskem. Několik členů Rady se pod vousy uchechtávalo, ale Laurent se ke své dceři sklonil a odpověděl jí se stejnou vážností:
"A čeho by se stížnost měla týkat, vaše veličenstvo?"
"Kvalita pastelek v této zemi je naprosto otřesná. Žádná hnědá není dost tmavá!"
"Říkala jsem jí, ať použije černou, ale nedala si říct!" lomila rukama chůva.
"Nemůžou použít černou!" protestovala Hennike. "Chci nakreslit tatínka pořádně! Všechny ty tělové barvičky jsou moc světlé a černá je moc černá!"

„... a každé léto chodívají na sever do místa zvaného Jiellevárri, kde slunce po mnoho dní vůbec nezapadá, samy pastelky.“ Anzelm vzhlédl k mistrovi zemských proudů, usazenému v mohutném křesle, a nejistě si olízl rty. Minulou lekci zameškal, takže ji teď musel stručně odvykládat zpaměti. Učil se z Erikových poznámek. Moc jim nerozuměl, ale Erik přísahal, že všechno zapsal správně.
Mistr pozvedl obočí. „Cos tím myslel, Anzelme?“
„Nevím, mistře, třeba že je tam hodně barev...“
„Kdo ti půjčil zápisky?“
Anzelm mlčel.
„Aha. Říkal jsem posledně, že tam Laponci, po našem Sámové, pasou stáda losů. Jak je tvou rodnou řečí los, Eriku?“

Pastelky jsou vyrovnané v kazetě jako pralinky v bonboniéře. Každá má v krabici svoje místo: kanárek, jarní osení, letní nebe i hořká čokoláda. Pavla po nich jemně přejíždí konečky prstů a vybírá tu pravou.
Labutí běl bude perfektní. Tuha tiše šustí po papíře. Pavla obrázek láskyplně pohladí, karton je jemně strukturovaný, kresba leskle hladká, z podkladu jemně vystupují kontury. Ještě tu a tam přidat trochu popelavé a z tmavého pozadí se vyloupne zamyšlená labuť s hlubokýma očima.
Pavla se spokojeně usměje. Obraz, který vidí v mysli, se podařilo přenést na papír. Maluje po tmě, ale její svět je plný barev.

Byly jednou jedny pastelky a ty vůbec neuměly kreslit. Jenom čmáraly. Byla to hrůza! Jednou ale přišla do Pastelkového království guma. A ta guma povídá:
„Jejda, vždyť ty pastelky tady neumí vůbec kreslit.“
A tak začala pastelky učit kreslit. Pastelkám to zpočátku ani trochu nešlo. Ale už pomalu začínaly… Šlo jim to stále lépe a lépe. Občas to však pokazily. Nic se ale nestalo, protože se guma nikdy nezlobila. Věděla totiž, že to pastelky ještě nikdo nikdy neučil.
Postupně pastelky uměly kreslit ze všech nejlépe. Teď na stěnách zámků a domů byly ty nejkrásnější obrazy, jaké ještě nikdo nikdy neviděl.

Bylo jich dvanáct a jí bylo šest. Kreslila si ráda, ale omalovánky byly lepší. Prázdný papír byl prázdný, nebyl inspirující, nevolal po příběhu. Černobílé obrázky skrývaly tajemství. Byly jako vajíčka, která čekala na vylíhnutí.
Všechno drželo tvar. Takový, jaký by to mělo mít, za jaký se jí nikdo nebude smát.
Bylo jich jedenáct a jednu držela v ruce. Docházela jí tuha a ořezávátko neměla. Ale čím rychleji bude jezdit po papíru, tím rychleji bude mít tuhle část hotovou – třeba to stihne dřív, než ta tuha dojde! Protože hory, stromy a listy přece musejí být purpurové. Purpurovou nikdo nepoužívá. Ona ano.

Milá rodino,
tak jsme za ním včera byli u svatého Munga a předali mu všechny dárky. Toho plyšového hada se trochu bojí. Léčitelka ho raději schovala do skříně. Z pera fénixe měl zřejmě radost. Nevíme, nedá se to moc poznat. Kytici lilií vyhradil místo na nočním stolku, krabičku peprmintové čokolády okamžitě snědl a z pastelek vytáhl černou, načež ostatní hodil do koše, takže máme dojem, že se jeho stav zlepšuje. Nejvíc pozornosti překvapivě věnoval tomu Georgově strašidelnému uchu. Asi minutu na něj zíral a zvláštně se usmíval.
Těšíme se na nedělní oběd. Dorazíme Letaxem z Bradavic.
Harry, Ron a Hermiona

Slunce zapadalo nad mořem. Viděl jsem ten výjev nesčetněkrát, ale nikdy mě neomrzel. Zpočátku jsem k Západu pohlížel se steskem, pak s nadějí. Teď zbyla jen prázdnota.
„Můžu si přisednout?“ zeptal se muž v černých brýlích a nečekaje na odpověď začal skládat bílou hůl.
„Moře je teď rudé jako krev“ řekl jsem.
Muž přikývl.
„Nebe je šedé a mraky jako uhlíky. Žhnou, ale popel je sinavý.“
„Dlouho jsem neslyšel někoho takhle mluvit,“ zašeptal.
Sáhl do brašny, vyndal skicák a pastelky. Popaměti načrtl západ slunce. Příliš se nelišil od toho skutečného.
Pak hlesl: „Dík, že jsem zas na chvíli dokázal vidět.“