DMD č. 14. pro 14. 4. 2016. Téma: Pastelky

Klaun Hamilton si bílou barvou natírá vrásčité tváře, rudou zvýrazňuje promodralé rty, černou obkružuje slepnoucí oči. Jeho maska září veselostí, kterou už dávno necítí. Stárne. Stárne víc, než by příslušelo jeho věku. Stárne a je smrtelně unavený. Kdoví, co za tím je. Celé dny polehává, jen na představení se vzchopí a odehraje svou roli.
Nikdo kromě Vaška a Kerholce neví o jeho odcházejícím zraku. Jen ti dva s úzkostí a obdivem sledují, jak se unavený muž odráží na skákacím můstku, letí kalnou temnotou a netuší, zda i tentokrát dopadne správně. Jen léty nadřená zkušenost mu zachraňuje život. Jak dlouho ještě?

Otevři oči a ponoř se do sna.
Kouzelná víla.
Je to čarodějka, přízrak, nebo ztracená kamarádka z dětsví?
Zve tě dál.
Půjdete se toulat vílími lesy nebo zkoumat skřítčí chodby?
Možná oba vzlétnete a budete se dívat na svět z výšky?
Podává ti kamínek.
Je to opál, achát nebo snad růženín?
Talisman či zdroj kouzelné moci?
Možná můžeš kouzlit, dokud ho máš?
Nebo snad rozumět zvířatům?
Přivolat orly?
Co sem vlastně letí?
Jsou to podivuhodní ptáci?
Nebo zakleté knihy?
Příběhy, které chtějí, aby je někdo vyprávěl?
Odtrhneš oči od pastelkových čar.
Zůstaň.
Jenom chvilku stůj,
dívej se
a nepřestávej snít.

Má len jednu ceruzku, ktorá sa nikdy neminie, a dostatok času. Papier má tiež nejaký, ale nie veľa, takže musí recyklovať starý. Kreslí teda ceruzkou na škaredý šedý recyklovaný papier.
Kreslí príbehy na pokračovanie. Budovy, ulice, stromy, oblohu, ľudí... Iné budovy ako zašednuté ošarpané komunistické špaty ceruzkou nenakreslí nikto. Zelené lístie tiež, preto je stále zimné obdobie. Obloha nakreslená ceruzkou môže byť takisto iba sivá. Na bezfarebných tvárach emócie nevidno.
Ceruzkou sa dajú kresliť iba ponuré farby. Kreslí život, ktorý je sivočierny a namaľovaný na toaletnom papieri.
Náš svet taký nie je. Dajte mu niekto pastelky, nech nakreslí ten náš.

Malá Majda sedí u kuchyňského stolu a soustředěně kreslí. Mamka s kamarádkou klábosí v kuchyni, dlouho se neviděly. ,,Terezko, dáš si čaj nebo kafe?"
,,Tak klidně to kafe. Díky!" Sedám si naproti ní.
,,Majdo, skliď to ať si má návštěva kam sednout," volá na ni maminka. Neslyší, usilovně vybarvuje šaty princezně. ,,To je hezký, ty jsi šikovná," pochválím ji. ,,Na, můzes taky kleslit," podá mi prázdný papír. Usměji se. ,,A půjčíš mi i nějakou tužku?" Přistrčí mi celý penál. ,,Tady mam vsechny pastelky. Tak si můzes vyblat," oznamuje mi důležitě. ,,A naklesli plinceznu!"
,,Tak jo," beru pastelku a začínám kreslit.

„Ahoj, zlatíčko!“ zdvihl Danny svou dceru a usmál se na ni. Nebylo to sice odloučení dlouhé jako při turné, ale každá chvíle, kterou nestrávili spolu, byla pro oba dva citelně smutná.
„Ukaž, ukaž!“ dožadovala se dcerka pohledu na nové tetování, které si její milovaný táta nechal zvěčnit.
Krátký nápis. American tragedy.
„Tati, proč to není barevné? Počkat, počkat, hned to napravím! Kde mám pastelky?“ utekla do útrob bytu hledat svůj penál, aby mohla svého tatínka dotvořit k dokonalosti.
Danny sice neplánoval žádné barevné kreace, ale pokud to jeho dcerce dělalo radost, byl schopen podstoupit cokoliv.
A tak ji nechal tvořit.

Červená, fialová, zelená, žlutá, modrá, růžová, oranžová, černá.
Jsou tu všechny. Ještě to pro jistotu překontroluji.
Červená, fialová, zelená, žlutá, modrá, růžová, oranžová, černá.
Každá z nich má svoje místo.
Vedle nich mám modrý budík. Zrovna ukazuje 14:35. Úplně vlevo u okraje stolu nechávám papíry. Přerovnám je ještě jednou, kdyby nějaký list přesahoval.
To je všechno. Knihovna je uspořádaná perfektně? Neměla bych ji přerovnat ještě jednou? Na posteli mám nějaký sklad, ten tam být nemá.
Tak, už je pryč. Ve skříni je oblečení roztříděné podle barev.
Ještě bych měla přepočítat pastelky.
Červená, fialová, zelená, žlutá, modrá, oranžová, černá. Jedna chybí.

Leonardo da Quirm, v přestrojení za obyčejného prodavače, vytáhl na pultík svou PAstelku*. PAstelky vypadala jako kormidelní kolo s každým ze šesti držadel jiné barvy, a s drobným nápisem CMYKOW**.
„Kreslí všemi barvami,“ vychloubal se.
Modrozim Křivulka, nepříliš schopný malířský učen, se nad jeho zbožím sklonil.
„To je nesmysl, kde máte tmavě lososovou,“ namítl.
Leonardo da Quirm se usmál, na kus papíru čmáral chvilku většinou vrcholů, a pak se papír opravdu skvěl devadesáti odstíny lososové***.
„Příliš složité,“ namítl Modrozim a rychle odešel.
Pokus Leonarda da Quirm vydělat si vlastní peníze nevyšel. Bude si o ně opět muset říci Lordu Vetinari.

Tam, kde selže učitel či lékař, musí nastoupit úředník. Násilí páchané na dětech je vážná věc. Proto jsem se rozhodl mezi ně inkognito infiltrovat jako… žák 1. třídy.
„To je… Jiříček, děti,“ představila mě učitelka s lehce zarudlými tvářemi.
Zapadnu? Jsem malý, tlustý, hladce oholený, ale vizáž mi přece jen kazí přehazovačka přes pleš a místo aktovky kožený kufřík.
Usadím se vedle zakřiknutého blonďáka.
„Taky tě doma bijou?“ špitnu pohotově.
Nereagoval.
„Vytáhněte si pastelky, děti… vidím, že je máte hezky podepsané.“
Zamrkám na svůj penál a ztuhnu. Takhle hloupě se prozradit. Na každé barvě se vyjímá mé skutečné jméno: „KÁJA.“

William byl hodné dítě, přestože trochu… jiné. Nevěděla přesně proč, ale občas měla pocit, že úplně… nezapadá.
(Nikdy o svých pochybách nemluvila, a kdyby k sobě byla doopravdy upřímná, uvědomila by si, že to bylo ze strachu před slovy: „Jak by mohl? Vždyť není tvůj.“ Protože v tom to nebylo. A on byl její, třebaže se jejich DNA neshodovala.)
Ale někdy… někdy.
Pohladila chlapce. Horečka ustupovala.
„Přinesu ti čaj, zlatíčko,“ vstala.
Náhle před ní něco spadlo. Pastelka. Vzhlédla. Uviděla na stropě desítky zabodnutých dalších.
„Williame… proč jsi to udělal?“
„Protože on taky,“ zašeptal pětiletý synek.
„Kdo?“
Ale dítě už spalo.

Skvostem vesmíru, zářivou korunou, modelem Platonovy idey krásy!
Dobrota sama, něžnější než Sněženka.
A on? Hampejzní ohava, nenasytný syčák.
Protivy se přitahují, soudil.
Obyčejná holka s neobyčejnými vlasy a nízkým sebevědomím. Kudy kam? V něm jistota, pevnost, směr.
Bála se protivenství.
Tělo jako nástroj mučení muže, tanečnice venku, doma bolavá hlava. Jako jediná na širém světě dokázala spojit v jedno líné sobectví s udřenou starostí o všechny, kromě něho. Než ustaranost zadělala na šediny, olysal.
Jen občas vytrčit růžky z obalující kukly, vytáhnout nos z hradu, rozhlédnout se po obzoru!
Měla ráda pastelky, on fixy.
Stále spolu. Protiklady se doplňují.