Assassin's Creed

Kanatahséhton – Mohawské údolí 1760
Prázdnota
Zde leží počátek všeho
Slepota
Tak dlouho pronásledoval špatného člověka
Přesto chtěl probodnout mu srdce
Do očí se mu přitom díval
Pak na židli smířeně odpočíval
Jeden i druhý
Bok po boku
Však jen jeden odkulhal
Dnes je tomu půl roku
Sníh vše tiše přikrývá
Vločky tančí mu nad víčky
Zavře oči a vidí oheň
Plameny šlehají do výšky
Jak tenkrát pohltily vše jemu drahé
Cití vůbec ještě něco?
Otupělost nahradila jakýkoli cit
Horko se promění v chlad
Jak otevře oči
Ukojil již všechen hlad?
Po pomstě
Po boji
Marnivě
Pro to v co věří

„Kam teď, kapitáne?“
„Vracíme se domů,“ odpověděl Connor spokojeným tónem. Mise skončila úspěchem. Aquila se houpala na vlnách Atlantského oceánu směrem od Bostonu k Rockportu. Po měsících strávených na moři se Connor nemohl dočkat pevniny. Slanou chuť v puse vyměnit za chuť borůvek, vůni rybiny za vůni jehličnanů. Až další mise zavelí, bude opět kapitánem. Ale teď, teď je jen Connor. Svou anglickou přezdívku používal rád. Dostal ji od svého mistra. Jestlipak tu také dožije. Nebo ho život zavede na druhou stranu Nového světa? Přes oceán do Evropy? Nebo ještě dál? Ne. Spustit kotvu definitivně ještě v plánu rozhodně neměl.

Když chytili Haythama, jak čenichá okolo, nevěděli, že se vedle ukrývá jeho mladší posila.
"Nejsi zrovna v pozici, aby sis mohl vyskakovat, nemyslíš?" Velitel udeřil Haythama pěstí.
Haytham se po ráně ale jen ušklíbl. "Teď ještě ne," odvětil s pohledem upřeným ke křoví.

A tak bojovali bok po boku. Otec se synem. Avšak netrvalo dlouho a Haytham se měl k odchodu.
"Uvidíme se v New Yorku," vzkázal synovi a vytancoval z obklíčení.
"To mě tu necháš?!"
"Jestli sám nedokážeš sejmout pár žoldáků, tak tě k ničemu nepotřebuji," řekl Haytham nezúčastněně a byl ten tam.
"Neuvěřitelné..." utrousil více než zaneprázdněný Connor.

Proč musíme všechny obcházet a klepat na každé dveře? Proč nestačilo vymyslet nějaké poznávací znamení jako varování...
Connor byl otrávený, že musí objíždět všechny muže čekající v úkrytech na boj. Paul Revere měl otravnou povahu.
"No tak, Connore, poběž! Nemáme moc času!"
Volal na něj, když přistáli se člunem na břehu a Connor sám tahal loďku na souš, aby neodplula.
"Nechali tu jen jednoho koně, musíme jet spolu."
No skvělý.
Když zaklepali na třetí dveře, čekalo je nemilé přivítání.
"Britové přicházejí," oznámil Paul ve dveřích jako už dvakrát předtím.
"Tady. Jsou tady!" Křikl někdo. Ze vchodu vyběhla skupina červených kabátů.

"You are quiet tonight, Wolf-kissed." Randvi stands in the doorway of the longhouse, half in shadow, like a faintly familiar dream.

The snores of the wolf-dog, the smell of ale brewing, the background noise of people living their lives. None of it disappears when Eivor closes her eyes. "Am I?"

"More than usual."

Her visions - Eivor's visions - are no more or less real than this soft ground, this kind, sweet woman. Who, then, is thinking these thoughts? Whose memories are these?

These are dangerous mind-roads to tread. Randvi holds out a mead-horn, and Eivor takes it.

Perhaps that is enough.

Odrazí se, zhoupne se na trámu, přeskočí propast. Vyhne se strážným – nechá je žít. Utíká, zavrávorá, najde zpět rovnováhu, zaryje prsty do spár mezi kameny, napne svaly a vyšplhá do bezpečí převisu.
Rozhlédne se zšeřelou chodbou. Vydechne. Přichází lehčí část.
Ticho prořízne agresivní zvuk. Polije ho horko. Rozběhne se, zabočí, zdrží se se strážným, který neměl štěstí svých druhů, běží vlevo, za roh, nahoru a... Cazzo, stejný strážný?! Běhá v kruhu.
Výhružné zatroubení.
Odpočet se chýlí ke konci.
Stojí a zírá do stěny.
Ezio Auditore da Firenze, asasínský mentore, nestihne včas utéct, protože nedokáže najít cestu z tohohle pitomýho bludiště.

Zahalen v kápi, plíží se ve stínu. Jeho tvář nikdo nikdy nespatří. Bojuje za lid, však nikoho nenazývá svým pánem, a nikdo nenazývá pánem jej. Vždy se objeví a odvede potřebné v anonymitě a mrknutím oka. Pokud možno s minimální destrukcí. Nikdo ho nedokáže popsat, určit jeho identitu. Dokonce ho málo kdo vůbec postřehne. Než se svědci ohlédnou, zbyde po něm jen opar tajemství spolu s drsným výsledkem reality, a vysoko na nebi přelétne orel, jako symbol jeho nedávné přítomnosti.
Je to posel smrti i života. Žije, aby byl navždy zapomenut.
Pracuje ve tmě, aby sloužil světlu. Je to asasín.

O lži, že indiánský chlapec rozpoutal boje na náměstí, se měl ráno dozvědět celý Boston.

„Pojď, Connore, navštívíme mého přítele,“ pobídne chlapce Sam.
...

V tiskárně promluví se starým sazečem.
„Je možné ještě změnit sazbu?“
„Samozřejmě,“ odvětí sazeč, „ale není to ani rychlé, ani snadné. Příště tě to bude stát hodně...“
„Nikdy ti to nezapomenu,“ poděkuje mu Sam.
„Ani já tobě,“ odvětí sazeč nevrle.

Sam se obrátí na Connora. „Díky jeho práci si může celé město číst o tom, co se zrovna děje. Když s ním budeš zadobře, můžeš zůstat méně nápadný.“

Connor jen stál a zíral na ten kovový zázrak.

Byl vyvrhelem či hrdinou? Hrdinou se necítil nikdy, však stalo se, že ho jím někteří viděli.

„Pomůže mi někdo?!“ Mladá žena seděla v bolestech na zemi a držela si nepříjemné škrábnutí od pušky na paži.
„Co se stalo?“ Přispěchal k ní.
„Pytláci. Řekla jsem, ať odejdou. Takto mi odvětili.“

Achilles se doma o ženu postaral. Connor šel po pytlácích. Byli tři. Nechal žít jednoho. Věřil, že jen tak se do jejich lesa další neodváží. Domýšlel se správně. Pro ten den byl hrdinou. Byl? Zabil dva lidi. Muži, kteří zabíjí cizí zvěř pro peníze a střílejí po ženách, jsou stále muži.

Mezitím, co srdce zvonu uhodí nahoře ve věži, jako orel spustí se dolů. Jako kočka dopadne na zem a jako tygr přibližuje se mrštně ke své kořisti. Zneviditelněný tupým davem plíží se jako stín k noční můře. Na šibenici visí na provaze nevinní a Křižák dřímajíc meč v ruce vede své ďábelské řeči. Stráž ho uvidí až příliš pozdě. Raz, dva, tři - dopadá na hruď posledního z rytířů smrti. Vyndá mu ze srdce vysouvací čepel a opět ji skrývá pod rukáv. Utíká, šplhá a skáče. A najednou zmizí. Stejně jako se objevil. Skryt v davu. Osamocený bojovník za svobodu. Asasín.