T.

Bylo mu dvacet a cítil se na patnáct.
Byl mladší královský syn – lehkovážný a nezodpovědný – přesně takový, jakým ho navzdory všem výčitkám chtěli v skrytu duše mít, aby v budoucnu neohrozil svého staršího bratra a mír v království. Byl se svým bezstarostným údělem spokojen. Jenom občas ho v noční temnotě přepadla lítost, že po něm nezůstane nic kromě pár levobočků, o jejichž královské krvi se nikdo nesmí dovědět. Ale pokaždé ji okamžitě zahnal. Klidný život byl pro něj lákavější než věhlas.
Všechno změnila jedna válka a dvě rány mečem. Najednou byl král.
Bylo mu dvacet a cítil se na padesát.

„Vdáš se za mě?“ zeptal se.
„Cože? Svatba? V našem věku? Všichni nás budou mít za blázny. A co tomu řekne rodina?“
„Já myslím, že z téhle strany námitky nehrozí, vzhledem k tomu, že mě můj synovec a jeho žena – tvoje adoptivní dcera – už několik měsíců nenápadně ponoukají, že bych se měl znovu oženit i kde najdu vhodnou nevěstu.“
Okamžitě jí bylo jasné, kdo z těch dvou vyvíjel větší dohazovačské úsilí.
„Já tu Rimi zabiju!“
„To doufám ne! Čeká dítě, které se, pokud mě odmítneš, stane mým dědicem.“
„No právě. Uvědomuješ si, že se pravděpodobně dočkáme vnoučete ještě před svatbou?“

Věděl, že vedle ní se musí připravit na život plný zvratů a překvapení. Nečekal však, že se prvního dočká již o svatební noci.
Když konečně unikl gratulantům a nekonečným přípitkům, aby odešel za ní, našel svatební lože prázdné. Než se ho stačila zmocnit panika, uviděl ji schoulenou do klubíčka na kožešině před krbem. Během přenášení do postele otevřela oči.
„Čekala jsem na tebe. Věděla jsem, že bych v posteli usnula okamžitě. V posledních dnech jsem měla tolik práce...“
Zkrotil svou touhu. „Odpočiň si. Vždyť máme před sebou celý zbytek života.“
Sotva domluvil, už opět spala s hlavou na jeho rameni.

Etan zbledl.
Chtěla jsem se s ním rozloučit polibkem na tvář a zmizet, než si Garnibor uvědomí, kdo jsem. Ale bylo už pozdě.
„... s tou cuchtou, kterou Mechtar vydává za svou učednici.“
„Já jsem jeho učednice,“ ohradila jsem se.
„Žena-učenec? To je stejný nesmysl jako žena-válečník nebo žena-kovář. Jsi urážkou nás učenců i svého ženství.“
Popadl Etana za límec a odvlekl ho dřív, než jsem se zmohla na slovo.
Neznala jsem se vzteky.
Dosud jsem se u Mechtara učila jen kvůli svému přežití, než se mi podaří vrátit domů. Teď jsem se však pevně rozhodla: Stanu se první tenarskou vědmistryní.

Nějak se stalo, že jsem začala trávit většinu svého volného času s Etanem. Vyprávěl mi o tenarských zvyklostech, já ho doučovala matematice, kterou bude potřebovat k půlmistrovské zkoušce. Mistr Mechtar se nestaral, co dělám ve svém volnu, pokud byla práce, kterou mi zadal, hotová – na rozdíl od mistra Garnibora. Ten Etanovi zakazoval přátelit se s dalšími učedníky, aby náhodou nevyzradil nějaká jeho profesionální tajemství. Naštěstí byl Garnibor dlouhodobě pryč. Ale to nemohlo trvat navěky.
„Mistr se má brzy vrátit,“ řekl jednoho dne Etan. „To bude konec našeho scházení. Ale před tím se tě chci zeptat...“
„Tady jsi! A s kýmpak?“

Marsetau (neboli Marsetajská říše) – kdysi mocné království ohraničené Velkým hvozdem a bažinami Tlauše na východě, Betelskými pláněmi na západě, Borgajským pohořím na severu a Jižním mořem. Podle legend bylo Marsetau založeno téměř před tisícem let, avšak přesné historické prameny existují pouze pro závěrečných šest set let. Slávu Marsetajské říše ukončily boje o trůn po smrti krále Tamase mezi jeho dvěma syny (dvojčaty) Tenarem a Falernem, které vyústily v rozdělení země na severní Tenarovo Marsetau a jižní Falernovo Marsetau. Během následujících sta let bylo slovo Marsetau z obou názvů vypuštěno a obě království jsou nyní známá pouze pod jmény svých zakladatelů.

Před rokem přijal do svých služeb cizinku, která neuměla pořádně tenarsky, v naději, že se od ní dozví něco o vzdálených, neznámých krajích. Ale ta nevděčná holka mu dlouho nechtěla nic prozradit. Teprve dnes se rozpovídala.
Před Mechtarovýma očima vyvstal obraz podivuhodného světa, kde lidé jezdí ve vozech bez koní a místo svíčkami si svítí zkrocenými blesky zavřenými do skleněných koulí.
Když umlkla, vidina se rozplynula.
Byl zpátky ve své tmavé ložničce prosycené pachem stáří a nemoci. Věděl, že umírá a nestihne už její vyprávění zapsat. Přesto byl šťastný, jak dokáže být jen učenec, před kterým se otevřou nové obzory.

Hlouček zevlounů pozoroval opilce bijícího otrhanou ženu. Další lidé lhostejně procházeli kolem. Nikdo se jí nezastal.
„Nech ji být!“ vykročila jsem k nim.
„Neblázni!“ zastavila mě bezzubá stařena. „Co zmůžeš proti čtyřem chlapům?“
Teprve po jejích slovech jsem si všimla tří hromotluků povzbuzujících svého kumpána. Vypadali, že by se také rádi připojili k zábavě, jen najít vhodnou oběť. Mé spravedlivé rozhořčení se vytratilo, vystřídáno strachem.
„Navíc na to má jako manžel právo,“ pokračovala stařena. „Jediné, co pro ni můžeme udělat, je ošetřit ji a poskytnout útěchu, až odtáhnou.“
Nevydržela jsem čekat do konce. Zhnusena vlastní zbabělostí jsem se rozběhla pryč.

Bylo mu dvacet a cítil se na patnáct.
Byl mladší královský syn – lehkovážný a nezodpovědný – přesně takový, jakým ho navzdory všem výčitkám chtěli v skrytu duše mít, aby v budoucnu neohrozil svého staršího bratra a mír v království. Byl se svým bezstarostným údělem spokojen. Jenom občas ho v noční temnotě přepadla lítost, že po něm nezůstane nic kromě pár levobočků, o jejichž královské krvi se nikdo nesmí dovědět. Ale pokaždé ji okamžitě zahnal. Klidný život byl pro něj lákavější než věhlas.
Všechno změnila jedna válka a dvě rány mečem. Najednou byl král.
Bylo mu dvacet a cítil se na padesát.

Etan kráčel vedle mě, palce zaháknuté za opasek, a ani ho nenapadlo, aby mi nabídl pomoc s těžkým nákupem. Stejně bych ho odmítla, kdyby to udělal.
Jenže pak jsem si všimla, že v každé dvojici patřící k sobě jde muž s prázdnou, zatímco žena je obtížená břemenem nákladu.
„Musí mít přece volné ruce, aby ji mohl chránit,“ odpověděl Etan, když jsem to mrmlavě komentovala.
Tady na tržišti? Před čím? A vůbec - já žádného ochránce nepotřebuju.
„Jediné, co mi hrozí, je vytržení paže z ramene. Takže jestli mě chceš před tím ochránit, popadni tohle,“ vrazila jsem mu do rukou těžký koš.