Poezie

Pradivoké křiky zebrají se v závratné znělce,
a přinášejí chaos do myšlenek.
Bezbřehý vítr z ploutví ryb,
odvádí mě daleko od reality a celého světa.

Křivdy stěhují se do boků,
nespočetný počet absurdit splývá v šeď.
a v jasných pojmech neviditelnosti,
tvoří se košmarné rozruchy plné svobnosti.

Oheň se kouřem pomíná v hlasitém tichu,
černé jiskry v houští hrají si na pozítří,
a slunce stoupá vzhůru jako tanečnice
a šeptá nám kletby a zvěrstva.

Žádné životní poměry nedostačují absurdnosti,
rozkročené myšlenky přeskakují obrovské proluky
a ztratí se v jakékoliv interpretaci poničení.
Splývají, rozplývají se a ničí vše, co vytvořeno bylo.

Vylétl z kolejí vagón tvých myšlenek,
a svět ti roztříštil v jediném okamžiku.
Pomíchal jistoty se stíny domněnek,
nesmysl ve smyslu mentálních prostocviků.

Čí vzpomínky to jsou, co za nocí tě budí?
Vrásky co nejsou z lásky kreslí na čele.
Na skráních kapky potu co nepříjemně studí,
a obraz světa v troskách ostrých jak čepele.

Náhodná slova říkáš beze smyslu,
zmatená, ztracená, zbloudilá, bezradná.
Uprostřed ničeho podobná náhodnému číslu,
tři hody kostkou z nichž větu poskládáš.

Ve válce ničivé s poslední nadějí
umlkly múzy, poutnice bez adresy,
utichly písně, jež plavce svádějí
a přece tvá loď pluje přímo na útesy.

Jeden křičí hlasem mocným:
„Zatnout tipec má se mocným!”
Nemá sice plány jasné,
zato vize má tak krásné.
K nim hesel pár, tak úderných,
že z nich rychle přejde smích.

Druhý zdánlivě je tišší,
pramálo se ale liší.
Co nedá to jistě slíbí,
hlavně že se lidem líbí.
Hlavou moudře pokyvuje,
zatím plány vlastní kuje.

Tak to běží zas a znova,
prázdné sliby, prázdná slova,
poskládaná v prázdné věty
co znějí jako kastaněty
do tance.

Kroky, ty nejsou složité,
jen když se v kole točíte.
Pravá, levá, pravá, levá,
kdo netančí ať se hněvá.

Na ostatní potom zbude
povolební bilance.

Stoupat výš a vidět víc,
to vždycky je věc žádoucí.
Kdo obrům by na plecích stál,
ten dotáhne to jistě dál,
získá místo vedoucí.

Proto mi dovolte prohlášení,
že vystoupat do výše obra,
a vybudovat si základnu,
nahoře na ramenou titánů,
to vždycky je věc dobrá.

S názorem právě vzneseným
oponentem mým váženým
dovoluji si nesouhlasit.
Kdo dere se příliš vysoko,
ten hodně může ztratit.

Kdo na ramenou obrů stál,
ten aby se stále bál,
že titán balanc ztratí.
Následně račte znát,
střemhlavý přijde pád,
který jen těžko zvrátí.

Má rada tedy zní:
Milí a vážení,
držte se při zemi.

Strašlivý rachot mě ze spánku budí
a ledový pot na skráních studí.
Čert mi byl dlužen ten šílený nápad.
Jak špatný byl už začínám chápat.

Noc v lůnu lesů? V líčení od kámoše
obrázek lákavý skýtají Krkonoše.
Báječný nápad na světle denním,
však v obrázek z hororu za tmy se mění.

Už vidím kance s bizonů tlupou,
jak po mě spolu zběsile dupou.
V tom spásný nápad hlavou se prožene,
snad světlo ostré divou zvěř zažene.

Baterky světelný kužel noc protne
a v poli zorném mém výjev se octne,
který je vskutku báječný veci,
partička ježků mejdan má v Peci.

Hroši od Bobří řeky
Vydali se do hospody
Měli totiž po krk vody
Brunátněli vzteky

Strávili tam týden celý
Pivo teklo z Rychlé pípy
Košilaté řeči, vtipy
Se tam vyprávěly

Snědli všechno, na co přišli
Klobásky a Ježka z pece
Puding a kus býčí plece
Příbory jen tak tak vyšly

Přehnali to s jedním šprýmem
Ze Stínadel se kouří
Hospodský jen oči mhouří
A dusí se dýmem

Na hospodě visí Velký Font
Hroši zakázani! Hippos, don’t!

Snad mě máte za chuje
Vše je jen z mé kebule
Parodie čistá
Jedna věc je jistá
Foglar jako vrtule
Teď v hrobě rotuje

Chtěla jsem spálit všechna svá trápení v plameni svíčky
Vysušit slzy pod svými víčky
Skrýt se před vztekem plískanic
Oheň však mlčí a neříká nic

Chtěla jsem utopit všechny své výčitky v kapce vody
Navždy se vymanit z nesvobody
Držet se správných souřadnic
Moře však mlčí a neříká nic

Chtěla jsem pohřbít všechny své hříchy hluboko v hlíně
Zbavit se proher, utéct své vině
Chtít méně a přitom mít víc
Země však mlčí a neříká nic

Chtěla jsem vykřičet všechny své otázky na oblohu
Pohlédnout do očí, rozumět Bohu
Jehož láska je bez hranic
Nebe však mlčí a neříká nic

Byla svatba na Pohjole, v té soumračné Tapiole.
Bába Louhi nohy dlouhý na stolek si položila.
V jedné ruce korbel piva, v druhé ruce krokodýla.
I já jsem tam tehdy byla, do reje se vypravila,
nevěstu jsem pozdravila.
Nevěstu bílou jako sníh navátý v mých šlépějích.

Sluhové měli sojčí nohy ba i k letu ptačí vlohy.
Nemeškali a co chvíli v pícce ježky přiložili.
Starosvati písně pěli a v kole mě roztáčeli,
až jsem padla na podlahu – čepovali silnou vláhu.
Zpod stolu se vydral kocour vystříhaný dohola.

Nevěsta se ke mně skloní, dech po květech máků voní.
Nevěsta je mrtvola.

Doteky kapek na skráních,
to něžné deště políbení,
chladí tvé tváře rozpálené,
však v žilách tvých krev horká pění.

Křídla bys chtěla rozepnout,
nad mraky vzlétnout k nebi výš
a s ptáky letět do dálek,
o kterých zatím marně sníš.

Voda ti zpívá o volnosti,
o letu mraků, běhu řek,
hukotu moře, který nese
na těžkost duše sladký lék.

Jsi tichá voda, každý to ví,
že domluva je s tebou snadná.
Poslušně roky v březích pluješ,
však tichá voda bývá zrádná.

Doteky kapek na skráních,
to něžné deště políbení,
a v duši bouře trhá břeh,
bez mostů návrat zpátky není.

Retenční schopnost sadu. Retenční schopnost sladu. Retenční schopnost skladu. Retenční schopnost skladů. Retenční schopnost skladům! Skladům retenční schopnost! Skladů retenční schopnost. Skladu retenční schopnost. Sladu retenční schopnost. Sadu retenční schopnost. Sad u retenční schopnosti. Had u retenční schopnosti.
...
Had! u! retenční! schopnosti!
Hadi! --- Hadi! --- Hadi! --- Hadi!

47
Retenční schopnosti. Detenční schopnosti. Se tenčí schopnosti. Schopnosti se tenčí v sadu. Schopnosti se tenčí v sladu. Schopnosti se tenčí v skladu. Schopnosti se tenčí bez ladu a skladu.

77
Neschopnosti.
Hadi! --- Hadi! --- Hadi! --- Hadi!
V retenčním sadu. Bez ladu a skladu. V retenčním sladu. Bez sladu a skladů. V retenčním skladu.

100