Poezie

Plamínek ukrytý pod chladným popelem.
Jak čas šel, uhasil
žár vzdoru během let.
Jiskra snad zbyla jen.

Teď žitím se potácíš, zlomený, ztracený.
Spí naděje pod mostem,
už nad lidskou hloupostí,
jen krčíš rameny.

Mladých let nadšení stokrát nic uštvalo.
Ze žití přežití
od rána do rána
jenom ti zůstalo.

Žitím se potácíš, však o pomoc nežádáš,
chráníš si zoufale
ze svojí hrdosti
zbytky co ještě máš.

Pod špínou všednosti plamínek ukrytý.
Býval jsi rebelem ,
teď už jsi tulák jen,
marností dobytý.

Tak ještě naposled zahraj cos hrávával
v době v níž souboje
s životem, s hloupostí,
ještě jsi nevzdával.

V dlani cítím heboučký samet. Vrní
Ještě hřeje dubnovým sluníčkem
Je tak málo květů, příliš mnoho trní
Příliš mnoho utrpení v světě maličkém

Zabila jsem je, jako zabíjím sebe
Pár dnů mě potěší a pak usychají
Prázdný pokoj, prázdné srdce zebe
Neupřímný úsměv bolest duše tají

Ostří za sebou nechává rány
Svět vstává z popela, do kterého se vracím
Všechny účty byly přečerpány
Naděje byla. Už ji zase ztrácím

Nakonec čas prý všechno zhojí
Heboučký šedý samet pokryl prach
Větve, vázu a stůl, kde stojí
Zbylo zklamání, hanba a strach

Snad naděje temnotu rozzáří
Heboučký samet mě hladí po tváři

Jívové větvičky,
stříbrné kočičky,
zvěstují, že led už puká,
paprsek na okno ťuká.
Sice se ještě snad
své vlády nechce vzdát
nad zemí Morana stará,
brzy však zahyne,
po vodě odplyne,
pak už se dočkáme jara.

Stříbrné kočičky
na první včeličky
čekají každého léta,
když skřivan k obloze vzlétá.
Ať se jim v předjaří
na pár dní zadaří,
nyní, když závěje tají,
možná, že brzy zas
načas se vrátí mráz,
ještě se dost načekají.

Jen trochu větviček,
stříbrných kočiček
pro sebe si natrháme,
ať doma kus jara máme.
Možná do duše zas
vrátí se slunce jas,
potom se jara dočkáme.

Proutek jívy do pole,
i když už ani nevíš proč
a na trhy na náměstí
přijel letos kolotoč.

Moranu jsme vynesli
vítr už v uších nezebe,
jaro vneslo barvy do luk,
ptáci vzlétli do nebe.

Po zimně se vzbouzí země,
pryč je sněhu peřina,
kosi tě ráno zpěvem budí
a zvony letí do Říma.

A doma barvami svítí
vejce voskem malovaná,
co je do mísy na stole
vyskládala tvoje máma.

Pruty z vrby u rybníka
do pomlázky zamotané,
kdo zrána včas nevyrazí
ten koledu nedostane

Proutek jívy do pole,
to pro dobrou úrodu,
pár větévek do vázy
pro domácí pohodu.

Podél řeky kočka vede
svoje děti kočičí.
Jedno bílé, druhé šedé,
jsou spíš děti opičí.

Poskakují příkrém břehem,
rady mámy nedbají,
tlapky rychle sklouznou během,
ve vodě se šplouchají.

Mamí, studí! Je tu mokro!
žalostně hned volají,
Jedno, druhé už si loklo,
vyděšeně mňoukají.

Neví máma kočka rady,
nemůže jim pomoci,
Běhá kolem břehu všady,
proud nemůže přemoci.

Vrba všechno z břehu vidí,
dlouhé větve natáhne,
koťata pak, promočená,
na břeh hladce vytáhne.

Marno platno varování,
máma kočka zlobí se,
Vrbě mňoukne děkováním,
a koťatům - výpraskem.

Od těch dob prý vrby mají květy kočičí.
Je to pravda, nebo není?
Čičičí!

Kdo má na to páku správnou
může spoustu věcí zvládnout.
Už Archimedes kdysi věcně
řek: „S pákou dlouhou dostatečně
klidně pohnu celým světem.“

Zároveň však jedním dechem
dodal: „Bych moh‘ páku užít,
nestačí jen svaly tužit.
K páce přišel by mi vhod
správně daný pevný bod.“

A to dodnes, milí zlatí,
co se páky týče platí.
Pokud si ji neopřete
Jenom svaly namůžete.

Druhá věc již třeba zvážit,
je zda se máme vůbec snažit.
Snad je pravda nakonec
jak to jednou řekl Lec,
že vůbec ani nutné není
pokoušet se šoupnout zemí.
Hodně věcí totiž změní,
pohneš-li lidi k přemýšlení.

Ráda chovám mazlíčky,
třeba jenom maličký.
Ono taky v malém bytě
jen těžko slona umístíte.

Zadek by měl v koupelně,
hlavu k kuchyni,
zbytek těla blokoval by
dveře v předsíni.

A co sní, no bankrot jasný,
v savaně snad slon je krásný,
do čtvrtého poschodí,
vůbec se však nehodí.

Tak si říkám: "Holka milá,
zkus do z druhé strany vzít."
A hrdě jsem vyrazila
cvrčky pořídit.

Měla jsem to promyšlené,
někde ale vznikla chyba,
teď se cvrčků kolonie,
kdesi po mém bytě skrývá.

V noci cvrčí jako blázni
pokoj nechtějí mi dát.
Už pomalu měsíc dlouhý
nemůžu teď doma spát.

Kupředu levá, zpátky ni krok,
ke svému vrcholu, zas dospěl rok.
Z domovů vyhřátých, vlakových nádraží,
armáda nezdolná kupředu vyráží.

Nastal čas odvážně vyrazit do světa,
oprášit výzbroj co dědí se po léta.
Z postele vyskočit, než slunce povstane,
kdo zaspí svítání, ten na frak dostane.

Kupředu levá a ani krok nazpátek,
armády houbařů vyráží ze vrátek.
Nastal čas každého, kdo má tu odvahu,
pro jednu růžovku, drápat se do svahu.

Kdož houbu zahlédnou i v mechu skrytou,
vyráží do lesů na bitvu lítou.
Doma rač setrvej, kdo nejsi jedním z nich,
v souboji o hříbek snadno tě přejde smích.

Když prací těžkou těžkne hlava,
zkoušky se hrnou zleva zprava,
plazíš se na dně po kolenou
za vytouženou dovolenou.

Poklid a chvíle blažené
na pláži z písku, z kamene,
kde vlny pohupují čluny
a vánek líbá odraz Luny.

Zradu však nesou šelfové vody,
koktejly, lodí banánových svody.
Vysoký faktor v slunce žáru
na těle kreslí mnohou čáru.

Nemrkneš ani a do tváře
praští tě prkno surfaře.
Dítko si chce s potápěči hrát,
ať jde o Cabot Cove či Zlatni rat.

Do toho atmosféru ničí
zběsilé davy, které křičí
– ač na ně vrháš pohled laně –
„Zase to Cthulhu! Hurá na ně!“

Luna je lhář, jak praví latiníci.
Luna je věrná družka stříbrolící,
jež vždycky Zemi věrně provází.

Luna je věčná sestra básníků,
svědkyně nočních zpěvů slavíků,
stříbrná mince ve vodě pod hrází.

Luna, ta bledá noci důvěrnice,
je všech těch tichých bláznů souputnice,
co o ní k ránu tklivé písně spřádají.

Luna je Slunce chladným odrazem,
co svitem svým konejší temnou zem,
když nočním nebem pluje nad kraji.

Luna je jiné jméno pro měsíc,
pouhých pár písmen a nic víc,
přesto v nich kouzlo dřímá.

Kde měsíc je jen pouhá oběžnice,
tam Luna skýtá ti mnohem více,
Luna je zkrátka jiná.