Poezie

Nestačil mu vlastní dech,
pot mu stékal po zádech.
O půlnoci na zápraží,
v poledne už na nádraží.
Co se stalo v mezičase,
jeho vlastní bratr, prase,
zatlačit tu vzpomínku.
Chce myslet na maminku.
Ne však, když se rozloučili,
v mysli loví lepší chvíli.
Mysl je však roztřesená,
víc než Petrova kolena.
Uklidni se okamžitě,
nejsi žádný malý dítě.
Tohle nedáš v mátohách,
pevně stojíš na nohách!
Soustřeď se na tuhle chvíli,
jsi přece už skoro v cíli.

Vlak mezitím přijíždí...

A tak krátce po poledni,
chytl vlak, snad už poslední.
Nevěděl, že jede domů.
Prostě chtěl pryč, na svobodu.

Den za dnem ten stejný tanec,
každé ráno první kroky,
zkouším zas, jak běží roky.

Občas tančím bez chybičky,
jako mistr parketu,
častěji však zakopávám,
všechny kroky popletu.

Den za dnem ten stejný tanec,
každé ráno první kroky,
zkouším zas, jak běží roky.

Čekala bych po těch letech,
že už to zvládnu hravě.
Možná není chyba v nohách,
možná, že je v hlavě.

Možná že si zcela sama
stokrát nohy podrážím,
při výstupu k zářným výškám ,
jsem sama sobě závažím.

Co s tím ale můžu dělat,
když jsem v prostřed sloky?
A tak zkouším zas a znova,
zvládnout tance kroky.

Byla jsi můj poklad, to nejdražší zlato
Perla, za niž dáš cokoli
Čistou pravdou je ale, upřímně vzato
Co je pryč, to už nebolí
Sladce jsi voněla, a to vždy po šeříku
Zmámenou přitiskla jsi mě na peřinu
Za chvíli zabodnout mi nůž do hrudníku
Jsi však neváhala ani na vteřinu
Ještě dneska cítím tvoje ruce na svém těle
Kůže mi hoří pod vzpomínkou doteků
Z horkých úst se mi dere sám slastný vzdech směle
A při tom všem je mi až do breku
Je k podivu, jak snadno se všechno poničí
Bývala jsi moje zlato, ale jen to kočičí

Byl žil sobec
Velký blbec
Sužoval ho
Sváru bodec
Co viděl, chtěl
Sobě míti
Neuměl se
Poděliti.

Jednou spatřil
Ženu vnadnou
Viděl v ní jen
Kořist snadnou
Pro sebe ji
Chtěl jen míti
Neuměl se
Poděliti

Nebuď sobec!
Nebuď blbec!
Nejsi sám!
Mysli na obec!

Že jen s ní chce
Dováděti
Jenom jeho
Budou děti
Jiné prostě
Nenadbíhá
Ona s jiným
Ať nelíhá!

Nebuď sobec!
Nebuď blbec!
Nejsi sám!
Mysli na obec!

Žena ta se
Rozlítila
Toho sobce
Velmi zbila
S jedním býti
Nesluší se
Řádná žena
Má jich více!

Že jsi sobec
Velký blbec
Táhni k čertu
Opusť obec!

Z toho, že zůstanu navždycky sama
Z toho, že planeta shoří pod nohama
Z toho, že nepůjde bydlet a žít
Z toho, že nestačí jen chtít
Z toho, že dům je jenom vzdušný zámek
Z toho, že nenajdeš vztah bez seznamek
Z toho, že nikdy nejsi, neděláš dost
Z toho, že doma jsi vlastně jen host
Z toho, že všechno to špatné je jen uvnitř v hlavě
Z toho, že koukají vyčítavě
Z toho, jak lehko seženeš opiát
Z toho, jak snadné je to všechno vzdát
Z toho, že války spolykaj’ Zemi
Z toho a dalšího do pláče je mi

Prázdné sklenice žalují
Láhev dávno je dopitá
Drobečky v misce od chipsů
Vteřiny do rána počítáš

Opilá pravdou co ve víně
Na dně láhve je ukrytá
Kyvadlo starých pendlovek
Vinu od neviny odčítá

Hledáš bezpečné známosti
Co nad ránem zase tě opustí
Hledáš bezpečné známosti
Do srdce nikoho nepustíš

Ve světě plném zmatku
Se za každou jistotu platí
Mezi tisícem šedých dnů
Tisící první se ztratí

Smích je spása i prokletí
Běžec co do cíle chvátá
Modlitba k bohům chaosu
Ikona z ryzího zlata

Hledáš bezpečné známosti
Co nad ránem zase tě opustí
Hledáš bezpečné známosti
Do srdce nikoho nepustíš

Naše oblaka plula k severu. Máš štěstí žes plách. Štěkají na mě všichni psi světa, běžím po kolejích k vrakům a hádej, jsem sama.
Byla to láska, co mě vytrhla z půdy, mé domoviny, co sází na břehu jezera další a další víru. Ale mizím ze dvora, skrz stromy a vláhu nasávám živiny, pracně a bolestivě, protože věřím.
Naivně ležím, čekám až mě přijdeš zachránit, vsugerovávám si to, živím to. Je zle chtít vábit jistou smrt o tolik let dřív. Snad o rok či dva, i to je dost.
Máš oči plné mořské pěny, chci je mít. Já sama, snít.

Vlny zatínají se jak spáry
den za dnem znovu do kamení.
Však když je skála pevná dost,
jen tak se v písek nepromění.
Na vzdory bouřím nad hladinou
hlavu svou stále hrdě zdvihá
zatím, co věky kolem plynou.

Vyhoďte kotvy, stáhněte plachty,
loď sama pluje k zapomnění
tam pod majákem téměř slepým,
kde moře na útesech pění.
Kapitán mapy dávno ztratil,
kompas už sever nenachází,
co moři vzal jsi, moři splatíš.

Skrytou za mlžným obzorem,
objímá příboj pevnou zem,
jak světlo ve tmách beznaděje.
Však na vlnách jak opilec,
loď potácí se bez cíle,
vrak bez posádky k břehům spěje.

Konečně se zastavila
Stojí
Přespříliš intenzivně tak dlouho žila
Najednou nadešlo, čeho se bojí
Ne, že by měla málo sil
Že by chyběl směr
Že by snad ztratila z dohledu cíl
Spíš pochopila
Že to jde i jinak, než jak dosud žila
Tiše se směje
Čemusi
Už ví, že může, ale nemusí
Svinula plachtoví
A přirazila přídí ke břehu
Může si vydechnout
Nebýt chvíli ve střehu
Přestala utíkat
Už neprchá sama před sebou
Život je unikát
A teď ví, že ho nepromrhá sledováním mraků
Nebo hlazením mechu
Může se zastavit a spočinout
V rytmu vlastního dechu
Doopravdy a plně procitnout

Slepě bloudím vprostřed davu,
ztratila jsem někde hlavu,
teď na cestu nevidím.

Je to věru patálie,
bez hlavy se těžko žije,
stále vrážím do lidí.

Náhražky to nespraví,
jsem jak rytíř bezhlavý,
ulicemi klopýtám.

Turisté mě houfně fotí,
mě se zatím ruce potí,
s panikou se potýkám.

Děsivé jsou představy,
co si počnu bez hlavy.
Kdepak jsem ji nechala?

Nejspíš na tom velkém flámu,
který skončil teprv k ránu,
moje hlava zůstala.

Možná pořád pije ještě,
nechtělo se jí do deště,
dala přednost zábavě.

Snad si myslí: „O co kráčí?
Tělo přece k štěstí stačí.
Co je komu po hlavě?“