Poezie

Mají-li více možností,
pak úlohy se nezhostí
obvykle nijak skvěle.
Pravdou je milí zlatí,
v možnostech že se ztratí
ve chvíli snadno a cele.

Na rozcestí vždy váhají,
A nikdy jasno nemají,
kam raději se dát.
Která je volba vhodná,
jak mají nejlíp poznat,
to toužili by znát.

Jsou mistři ve váhání,
co pod nohy si sami
své klacky nahází.
Kdo váhá všechno zmešká,
však výběr věc je tak těžká,
jak z těhle nesnází?

Tak vždycky zas a znova,
váží své činy, svoje slova
a vzdávají se snů.
Ve strachu z volby špatné,
ztratí se nenávratně
v pekle všedních dnů.

Vybrat správnou? Jde to ztuha,
kupky sena jedna, druhá.
Rozhodování ho mučí,
žaludek mu dávno kručí,
Oslík zkoumá, hlavu kloní,
kterou sníst, a kterou po ní?

Jiný mlčky sedí v lukách,
jablko zlaté má v rukách.
Předat má bohyni zdejší,
co je ze všech nejkrásnější.
Paris zkoumá, hlavu kloní,
Sliby všech tří v uších zvoní.

Kralevic to dánský dávný
(jak praví kus starodávný),
"být či nebýt" ptá se sebe.
Chmurně hledí v pusté nebe.
Hamlet zkoumá, hlavu kloní,
život, smrt se v mysli honí.

Z toho plyne, a to platí,
dejte pozor každým dnem.
Ať vás taky nezachvátí
paralýza výběrem.

Chvilička mezi nocí a dnem,
vteřina mezi bděním a snem
z ničeho ušitá na míru.

Chvíle kdy bolest žádná není,
okamžik těsně před probuzením,
výlet do prázdného vesmíru.

Ta sladká chvíle spočinutí,
kterou mi jenom ráno skýtá,
konec i začátek,
úleva od všeho
co se mnou jindy zmítá.

Tančím po paprscích hvězd,
vzpomínkou nechám se vést
na tóny chvějivých strun.

Koupu se v nadýchané pěně snění
opilá chvílí v zapomnění
zalitá světlem sta lun.

Ráno co ráno vylétá
má mysl na výlet do světa,
kde není vlastně vůbec nic.
Houpu se na vlnách, staleté prázdnoty
než slunce pohladí mi líc.

Jen vítej, děvče, na našem kvasu.
Nevšímej si koček bez ocasů,
které sem vtrhly z dávných dob
bez rolniček a bez ozdob.

Vítej, děvče, v našem reji.
Však se ti ruce pěkně chvějí.
Na chvilku sedni a naber sil.
Do hrnce přihoď rozrazil.

Podám ti nápoj pro zahřátí,
nebo tě noční chládek schvátí.
Dech se vloudí v hloubi plic
při tanci rudých holubic.
Každý rád nahlas zatleská,
když začne liščí burleska.
Kostliví koně zvednou hlavy,
pentle jim vlají do dálavy.
Huňatý rarach písně pěje,
tou třetí tě snad rozesměje.

Tvé srdce těžké, tak ztrápené
do hrnce padne jak z kamene.

Píseň ptáků v ránu jarním,
krátká jízda vlakem parním,
špetka smíchu bez příčiny
zapletená mezi stíny.

Troška radosti i děsu,
šepot rozkvetlého vřesu,
řeka jež se v březích pění,
než se v hukot moře změní.

A co ještě, a co dál
do hrnce by člověk dal?
Trochu starých vzpomínek,
fantazie pramínek.

Kousek knihy nedočtené,
snímek z loňské dovolené,
pobíhání tlapek myších,
které jenom kočka slyší.

Všechno pak, jak račte znát,
protřepat a nemíchat.
Přikořenit prachem z hvězd
a už na stůl možno nést.

Račte pěkně světlo zhasnout,
zavřít oči a jít spát.
Až do rána sladké snění
můžete si užívat.

Kde jsi?
Nechal jsi mě o samotě
V hrozném světě jak kůl v plotě
Volám k Tobě nastokrát
Odmítám už s Tebou hrát
Ty Tvoje nebeské hry a partie
Co když mě právě to nakonec zabije?
Netuším, kam mám jít dál
Stejně pokaždé můj král
Končí v rohu šachovnice
A kde jsi Ty?
Nevím, jestli to zvládnu
Když necítím Tvou oporu
Mám malou víru i pokoru
Mám málo lásky a soucitu
Vím to
Je to těžké, ale chci v Tebe věřit
Jak oko v hlavě nechat se střežit
Nenech tu hru zakončit matem
A nebuď, prosím, mým krutým katem
Prosím

Bolest z cizího zklamání
do srdce drápy své zarývá.
Za víčky palčivé
slzy jsi uzamkla,
za úsměv zoufalství ukrýváš.

Těžko se rány léčí
obvazy s pepřem a solí,
proč jenom nakonec
ty největší hlouposti
ze všeho nejvíc bolí.

Jeden tah vystačí
k poslední obrany rozbití,
pěšáci prohráli, rytíři vymřeli.
Závidíš chladnému kameni,
že žádnou bolest necítí

Jediná kapka postačí,
vlny se rozběhnou po hladině
a tlak vody prolomí hráz.
Není už jak příval zastavit,
povodeň valí se po krajině.

Pro slzy nevidíš na nebe,
do duše vkradl se chlad,
stočená v klubíčku
skrýváš se do sebe,
to královna dostala mat.

Znamení hledám, hledám všude,
ve tvářích lidí, v očích, v gestech,
ve květech růží, v prachu cest,
ve zpěvu ptáků, v kapkách deště.

Znamení hledám, hledám stále,
náznaky jež by mi poznat daly,
zda cesta má je cesta správná,
či cestu jinou mám si snad najít.

Znamení hledám, nenacházím,
snad návod zůstal ve výrobě,
bez něj však jenom stěží poznám,
co říct že mám a v jaké době.

Znamení hledám rytá v kámen,
znamení dobra nebo zla,
znamení co mi napovědí,
abych po cestě nesklouzla.

Znamení hledám dnem i nocí,
zmateně bloudím životem,
a stejné chyby opakuji
s maniakálním chechotem.

skryjeme se
za objektivem fotoaparátu
vnitřní ztrátu
přebijem usměvavým mlčením
tichou pozorností
k osudu druhého

pocity schováme do písní
psaných cizinci
jak pouliční milenci
hrajeme na náplavce
na přání davu
když na vteřinu zpomalí
a vím, jde to lehce
krást věty jiným
zoufalým

emoce ukryjem
do kroků waltzu
doteku dlaně
na hraně
lopatky
klapou podpatky
místo snídaně
radši jen silnou kávu
než půjdem dál

pět let se touláme bok po boku
přesto se vždycky minem
a za dalších pět?
zůstanou rýhy na parketu
snad bude čas na lítost
vysoká cena
platí se za blízkost
poslední sloku
necháme vyznít do ztracena

Řekni koule křišťálová,
co budoucnost pro mě chová
za závojem přítomnosti.

Zkoumám kávy sedlinu,
zda mám čekat hostinu,
či se roky příští postím.

Naslouchám vnitřnímu hlasu,
zatím, co se vlny času,
o útesy dneška tříští.

Hledám v kartách, runy házím,
odpovědi nenacházím,
co mi nesou roky příští.

Možná je to celé tím,
že o ni vlastně nestojím,
že mám obyčejný strach.

Že mě neskutečně leká,
možnost že to co mě čeká,
utápí se v temnotách.

Radši karty tiše skládám,
už budoucnost nevykládám,
dělám co se mi zalíbí.

Prostě žiji přítomností
a naději v duši hostím,
že se to nějak vytříbí.