Poezie

Je čas setby. Jsa zasen radostí z konce války, měl jsem být předurčen k velkým činům. Znal jsem matčinu bezpečnou náruč a svět zdál se tak krásným.
Čas zrání. I toužil jsem po Praze a velké slávě, snad prken, snad plátna. Poznal jsem nebezpečné myšlenky a svět zdál se náhle tak hořkým.
A čas žní. Chtěl jsem ve verších bojovati za svobodu i sebe. Ale dali nám žlutou hvězdu a ústa nám ucpal celý svět. Svět mlčel před verši.
Tak zařízen je svět. Válka smetla nás všechny.
Kdo uzrál. Já ponejprve zralý...
Byl utržen a ochutnán. Karino, opustil jsem svět.

Představte si tuhle scénu:
Škrtí manžel svoji ženu.
Manžel rudne žena modrá,
marná každá rada dobrá.

Člověk mohl by se ptát:
Co se tady mohlo stát?
Co přimělo dobráka,
že naštvaně huláká?

Zapomněl na něžný vztah,
manželce na život sáh?
Inu to je vlastně snadné
Občas slovo špatně padne.

Manžel slyšel u piva
jak výčepní povídá,
ženy buchtu že prý znají,
snad i v pekle nebo v ráji.

A všichni ji mají rádi,
manžel doma vztekle řádí.
Neposlouchá vysvětlení,
žárlivost v něm horce pění.

Kolem krku prsty sevře,
už manželka neotevře,
troubu kde se tiše pálí,
buchta co všichni milovali.

Padají lístky okvětní,
jarní se mění na letní,
paprsky tváře hladí.

V mé duši však jen krutý mráz,
burácí v uších ledu hlas:
Zase tě zradí!

Kdo ve svých dlaních tvoje hřál,
aniž by třeba sbohem dal,
zase ti zmizí.

Kdo věčnou lásku sliboval,
na city tvoje písně hrál,
bude jak cizí.

Vykvetlo jaro mezi námi,
dnes ale zas jsme sami,
na duši leží stín.

Slíbil jsi všechno ba i víc,
však nedal jsi mi vůbec nic,
a slovům už nevěřím.

Už nechci si hrát na cokoliv,
vzpomínky večer nejvíc bolí,
když srdce tone v moři soli,
prázdný je klín.

Chtěla bych se dotknout
slunečního svitu,
ochutnat vůni jara,
co světu vrací dech.

Chtěla bych být vánkem,
co stébla trávy cuchá
Češe hlavy stromům,
hladí hebký mech.

Chtěla bych být dechem
první písně ptačí
i kapkou rosy ranní
v síti pavučin.

Chtěla bych být mlhou,
co ostré hrany změkčí
a světu kolem dodá
tajemna měkký stín.

Chtěla bych být vodou,
co mezi břehy plyne,
či vážkou co se hbitě
nad hladinou třepotá.

Chtěla bych být zemí,
co v náruči své hýčká
semena sladce spící,
ten příslib života.

S očima zavřenýma
toužím se roztančit,
ztracená ve své touze
nechávám mysl snít.

Na zahradě na venku
zasadil jsem mučenku.
Zaléval ji, hojně hnojil,
s málem bych se nespokojil.
Vodu jsem jí dopřál denně,
péče víc než vlastní ženě,
přitom už se viděl v cíli.

Doufal jsem že za péči,
plody se mi odvděčí,
sladkými jak plástev medu.
Slovy popsat nedovedu,
trpké svoje zklamání.
K pláči mě to dohání,
co mé oči objevily.

Že mučenka mou starost denní,
zdaleka tak nedocení,
odhalil jsem znenadání.
Místo bujné byliny
s mnoha květy pestrými
rostlina se k zemi sklání.

Příliš vody, tepla málo,
co se stalo, to se stalo.
Pro příště mám poučení
pěstitelství snadné není.

Jde Smolíček za Jezinkou,
dušičku má malilinkou,
že ho jelen odhalí.

Jelen chtěl by aby chlapec,
po setmění vlezl za pec,
netoulal se po háji.

Aby lesem nocí chodil,
s Jezinkou se tajně vodil,
to se přece nehodí.

Jenže chlapec má svou hlavu,
nestará se kdo je v právu,
opatrnost zahodí.

Nejde tu o planý vzdor,
vždyť jelen býval jeho vzor,
co se nikdy nemýlí.

Jak však vysvětlit jelenovi,
že s věkem v těle Smolíčkovi
hormony se vzbouřily.

Touha v srdci horce plane,
nezáleží co se stane,
hlavně že se setkají.

Jezinka a Smolíček,
vedle lesních jesliček
vášnivě se líbají.

V podhradí i v zazahradí
všichni lidé spali.
V hospodě se nezadaní
vlkodlaci prali.

Strašné zvěsti i pověsti
z dávných dob v té dáli
do hlav spáčů cestu klestí,
ba i klíny valí.

V záhumenku malé obře
smrká snad už potřetí.
Tvrdí však, že bá se bobře,
až když kýchne, odletí.

Černý plivník v měchy duje
a brousí si ostruhy,
z dřezu pilník vytahuje
na své četné neduhy.

Hejkal jakýs rozespalý
sápe se hned po peru.
Ne že by na to byl zralý,
přesto chce psát operu.

Komu svěřit hlavní roli,
ze které až uši bolí?

Zahrabané hraběnce!
Umučené mučence.

Morseovka, wagón klád
Jako na dvou židlích stát
Nebo na dvou lodích plout
Marně zkoušet nespadnout
A wagón klád jede dál
Já však stojím opodál
Chci dobro pro všechny, mír a klid
Abychom uměli spolu tu žít
Mnohem víc soucitu a méně zlosti
Chtěla bych jednotu v různorodosti
V dáli mizí wagón klád
Snažím se nerozsypat
Ať už tak a nebo tak
Vždycky mi ujíždí vlak
Vždycky kus ze sebe ztratím
A za všechno draze platím
Jak udržet vnitřní plamen
Kde mám svůj základní kámen
Bez nějž se vše rozpadne
Tma zahalí soumrak dne?

Snad to nějak všichni jednou zvládneme