DMD Bonus č. 8 pro 27. 4. 2016. Téma: Laskavá invaze (Pověst)

Kdysi dávno, moc lidí si to nepamatuje, přicházelo teplo. Každý den, když se začalo smrákat, rozlévalo se po vesnici. Občas váhavě, jako by se bálo, ale vždycky nakonec přišlo, a o to s větší intenzitou.
Dlouhá léta byli obyvatelé zvyklí, že i během sebestudenějších zim přišlo a rozehřálo zkřehlé údy.
Potom ale zmizelo. Přicházelo vlažně, jako by tam vůbec nechtělo být. Z těl se pomalu vytrácelo teplo, svaly prokřehly.
Existovalo však proroctví, že se teplo vrátí. Jednou, někde. Číhá, vyčkává.
A pozná se tak, že ze sprchové hlavice poteče voda silným proudem a teplá se bude muset ředit, aby nepálila.

Je jich mnoho. Od těch nejmenších velikosti šnečí ulity až po ty, co se rozpínají mezi galaxiemi. Ovšem naše pověst vypráví jen o jedné. Byla spíše z těch malých. Jen nepatrná skvrnka na povrchu planety. Ukryta v zemi snila svůj nekonečný sen.
Avšak jednoho dne přišel první z nich. Nikdo si nepamatuje jeho jméno, ale ví se, že zapálil oheň a provedl první kouzlo. Potom přišli další. Albis a Moldawa. Libuše, Kazi a Teta. Věnceslav… Dobří i zlí. Stateční i zbabělí. Na žebrech spirály si postavili svou školu. Spirálu samu nazvali chodbou a jejich životy naplnili její bezvěkou existenci barvami.

V dávno zapomenutých časech, kdy ve světě ještě nezuřila válka, všichni žili na Souostroví společně a v blahobytu. Ale jednoho dne někdo narušil hranici jejich světa a dovnitř pronikl déšť a chlad a nemoci, společně s ženou, která to měla na svědomí. Byla potomkem muže z tohoto světa a ženy z jiného. Ta dimenze byla temná a krutá a její obyvatelé si říkali "lidé". Do jejich světa se toho dne nahrnulo světlo a krása a laskavost a láska. To vše, co nás opustilo. Od té doby žijeme v neustálém sporu a netrpělivě čekáme na den, kdy znovu spatříme naše světlo.

Byli jsme kdysi nomády. Lidem stepi, hrdým a neústupným.
Náš praotec oplýval bohatstvím, získaným tvrdou službou, věrností Bohu.
Země nám vydávala to nejlepší, náš dobytek byl kolkolem nejtučnější.
Naši otcové se přesto báli, že na ně nevyzbyde díl - není divu, bylo jich dvanáct.
Toho, který měl největší víru, a lásku jejich otce, poslali do Egypta.
Nepřinesl té zemi nic než požehnání. Přízeň Hospodina.
Když jsme sestupovali za ním, šli jsme s úsměvem na rtech a otevřenou náručí.
Odlehlý kout země, určený pro pastvu, jsme proměnili v ráj.
Místní jsme nazývali bratry, pracovali pro společné dobro.
Pak krátká paměť zvedla bič...

Kdysi dávno, tak dávno, že to ani démoni nepamatují, žili všichni lidé ve světě plném magie. Mohli se domlouvat na dálku, vlastnili kočáry jezdící vysokou rychlostí a jídlo rostlo v supermarketech.
Potom byl však svět zničen. Jen Zóny některé zachránily před záhubou.
Říkají, že se kdesi na tajemném místě ve stejnou dobu objevilo Opatství. Mniši chytali divoké démony a krotili je, označili hranice Zón a zastavili Zlo, které se jimi snažilo proniknout.
V těch divokých dobách Opatství chránilo naši zem.
Ukryto mezi kopci a jezery, co žádné cesty nevedou, Opatství pořád ještě stojí. A až bude nejhůř, zase nás ochrání.

V našich archivech, které byly za století mnohokrát vykradeny a vypáleny, se najdou příběhy, jak se naše země stala neobyvatelnou a nepřátelskou naší rase. Před třista lety se neobyčejný člověk Maxmilián posadil do ještě neobyčejnějšího stroje Saladin a vydali se vstříc osudu, ztrestat mimozemskou rasu, která proměnila lidstvo v zombie. Jejich pouť byla napínavá a plna nebezpečí. Maxmiliánova vyvolená byla téměř usmrcena nepřátelskou formou života, jeho věrný druh Jonáš byl unesen. Nakonec vše dobře dopadlo a Maxmilián se zachráněným Jonášem přinesli z kosmických dálek Tatrgel, který zachránil lidstvo. A po pravdě to, co nám provedli Protivníci, nebyla moc laskavá invaze.

Na břehu jezera stávalo sídlo uherského hraběte. Ten měl dceru Alžbětu. Byla krásná a laskavá a nemohla se nabažit procházek kolem nekonečných vod jezera. Ty ji každou noc na oplátku konejšivě zpěvem větru tančícího na vlnách ukládaly ke spánku. V těchto vodách ale žil také vodník, který se rozhodl, že se s Alžbětou ožení, a jednoho večera ji unesl pod hladinu.
Krásnou komtesu už nikdy neviděli, ale rákosí a lekníny si za jedinou noc prorazily cestu ven z vody až k hraběcímu sídlu. Povídá se, že se tak mladičká dívka naposledy loučila s rodiči. Dlouhá rákosová stezka tam roste dodnes.

Ve Vesmíru se objevil kosmonaut.
Kdy to bylo přesně, je neznámý.
Proč tomu tak bylo taky nikdo neví.
Prostě se tam zjevil.
Každou noc plul Vesmírem.
Každý ráno se vracel na Zem,
kam nepatřil.
Kosmonaut přece patří do Vesmíru.
Pozorovala ho Hvězda.
Zprvu se ho bála,
protože to byl člověk.
Ale nakonec se ukázal jako laskavej.
Pozvala ho na čaj
a on plaše přijal.
Pak jí vyprávěl o Zemi
a o svym životě.
Ráda ho poslouchala
a on jí zase rád vyprávěl.
Když ale musel odejít,
tak byl smutnej.
Jednou už ale ocházet nemusel.
To chytil smutek a byl šťastnej.

V dávných časech žil v horách princ, který rád vzhlížel k měsíci.
Jednou spatřil, že paprsky luny vytvářejí stříbrnou stezku až na zem. Vydal se po ní.
V Měsíčním království byl vřele přivítán. Když uviděl princeznu, oba se do sebe zamilovali.
Princ ale v chladném, bělavém světle Měsíce brzy začal chřadnout.
Odvedl tedy princeznu domů.
Ale pak zase strádala ona i její doprovod. Všem chybělo měsíční světlo.
Tu se horští trpaslíci rozhodli pomoci. Nachytali do čepic měsíční světlo a rozestřeli je po horách. Ráno byly celé jako zalité měsíční září.
Princezna byla spokojená a oba žili šťastně až do smrti.

V ďalekej ruskej zemi sa do ovzdušia zaváňajúceho revolúciou narodil-a Jevgenij-a. Roky leteli, z Jevgenije vyrástla rozumná, čestná žena, no jej sestra--trpela vzácnou chorobou.
Otca im vzala vojna. Vystrašené a chudobné ako kostolné myši vyrazili naskrz Európou do Anglicka.
Sotva sa zabývali v srdci Londýna, do Jevgenijinho srdca sa votrel nádejný policajný detektív, istý Inšpektor--Brown.
Ich lásku však tragicky zahubili skôr, než stihla rozkvitnúť. Jevgeniju na schôdzku sledoval vrah. Našli ju ráno – už nedýchala. Zúfalý Brown na pomoc privolal môjho priateľa Sherlocka Holmesa--ktorý po jedinom pohľade na scénu prípad rozlúskol. Watson, to už vaši čitatelia stokrát videli.