DMD Bonus č. 8 pro 27. 4. 2016. Téma: Laskavá invaze (Pověst)

Podle některých přiletěla naše Drahocenná na útržcích vánků a ve stopách slunečního svitu. Podle jiných byla koupena za vysokou cenu, neboť takové jako ona se vyrábí jen po jednom kuse.
Všichni se ale shodnou, že se naše řady rozrostly krátce poté, co její slzy doplnil smích a cizí slova roztála v řeč. Postupně jsme s Drahocennou v čele ovládali víc a víc prostoru, až jsme se do postele ani pokojíčku nevešli. Naši invazi po bytě zastavily panenky a po nich knížky. Od té doby se žádný plyšák nekamarádí s plastovými výlisky a knížky hází pod postel nebo rovnou do koše.

Byla jedna moudrá žena, která oplývala značnými znalostmi o květeně a zvířectvu našem. Žena tato vedla také kroužek přírodopisu a Velká Hrošice se jmenovala.
Jednou byla se svými dětmi v lese hlubokém a popisovala květinu jim ještě neznámou, když v tom se z nebes ozval hrom, udeřil blesk, na znamení jejich školy duha se objevila a kdosi zakřičel: "Dortííík!"
Všechno žactvo se ihned zvedlo a jako invaze malých kobylek se nahrnulo k této dámě. Každý se dotýkati musel někoho, kdo držel se vážené Hrošice.
"Dobrý! Konec!" vyřkla Hrošice.
A od té doby se tato hra hraje na každé z výprav.

Léta už se traduje, že jednou přijde "Laskavá invaze". Již dnes jsou mnozí mezi námi, pomáhají připravit svět na znovuzrození. Každým prý může dosáhnout maxima duchovní úrovně, pokud se bude snažit, bude li si to opravdu přát. Růst osobnosti, přemýšlení co dobrého lze ještě vykonat či snaha o "lepší svět" jsou jen některé z oblastí, jimiž se tito osvícení zabývají. Jsou to "Ti druzí", "Ti jiní", "Ti vegani, ekologové, mniši..." Jsou to všichni ti, kteří se vzpírají stádovitosti konzumní společnosti a smýšlí o světě jako o energii a šíří v něm tu dobrou, protože vědí, že energie koluje. Oni přijdou...

V těch krajích žili muži sami a žen se střežili, jako by je stvořil sám ďábel. I snažily se ženy muže dobýti, neboť jak známo, kam má žena vstup zapovězen, tam se jí dvojnásob chce. Zkoušely muže nalákati, dobytek jim vodily, ale stále nic. Nakonec lektvar do škopků namíchaly a muži se v něm rochnili celí blažení. Pozvali ženy do svých obydlí a seznali, že je na nich mnoho dobrého a tak to již zůstalo. Od těch dob čechové milují pivo stejně věrně jako ženy. Jen ženy zjistily, že namísto aby byli muži jejich otroky, stali se otroky samotného lektvaru.

Kdysi dávno do města přišli cizinci.
Dostali dary nevídané, i jídlo, střechu nad hlavou.
Zpočátku byli laskaví. "Máme vás rádi," říkali. "Jste naši přátelé. Chceme mír."
Chodili volně po městě, a zalíbilo se jim mnoho pokladů.
Tu začali mluvit jinak. "Přinesli jsme vám kulturu," říkali, "a víru v pravého Boha. Poslechněte."
Lidé odmítli. Měli své bohy, kteří je opatrovali, a své tradice, kterou ctili.
Zaleskly se kyrysy, zatřpytily meče.
Usmívali se, i když zabíjeli. "Šíříme království Boží na zemi," říkali každému zabitému. "Mír a lásku."
A Bůh se odvrátil a plakal zlaté slzy, že zemřel na kříži za nenávist Cortézovu.

Byla jednou jedna země, která nebyla ani bohatá, ani chudá. A s tou zemí to po dlouhá léta nevypadalo vůbec dobře. Ale byli lidé, kteří se snažili, aby bylo líp, a když se člověk hodně snaží, nevzdává se, a má štěstí, tak se mu práce povede. A tak se několik krásných měsíců zdálo, že se blýská na lepší časy.
To se nelíbilo pánům. A tak pánové napsali dopis jednomu velkému černokněžníkovi na východě. Ten pánům rád pomohl, a poslal jim své rytíře s červenou hvězdou.
Rytíři na železných koních zem rychle dobyli a pánům se zase dvacet let žilo dobře.

Jak víte z milých kreslených seriálů, který zaplavily naše televize, jaderný reaktor má operační středisko a do něj oškliví vědci, kteří chtějí zničit svět, umístili tlačítko, jež způsobí explozi reaktoru. *)
Skutečnost je ovšem barvitější.
Jednou jeden technik procházel kolem panelu rozvaděčů a rozevlátým pláštěm zachytil páčku vypínače. Vypnulo se napájení, pak měřiče a nakonec celý blok na dvanáct hodin. Technik dostal přezdívku Homer Simpson.
Nicméně nebyl prvním. O rok dříve si jiný pracovník šel vyfotit jakousi místnost po rekonstrukci, dokud je nová a čistá. Musel se sehnout a zadnicí zavadil o vypínač. Výsledek byl tentýž. Pracovníkova nová přezdívka nebyla zveřejněna.

Stával tam les plný půlelfů, nečistých bratří všeho dobrého i zlého v říši věčného světla. Nikomu neubližovali, chovali se nanejvýše důstojně, schovávali se ve stínech, pěstovali si své plodiny a vedli nuzné životy daleko od všech, které by snad jejich existence mohla zneklidňovat. Ale přeci jen někomu vadili. Král potřeboval to území. Možná z vlastní marnivosti, třeba z hamižnosti.
Proto přišla pomoc. Mohutný přítel z východu se statisícovou armádou plnou polovičních zvířat. Žádný z těch vojáků neznal slitování, poháněni byli jen mocnou osobností jejich kaysruhi. A přesto získali vše.
Prezentováno to ale bylo jako laskavá invaze – pomoc přátelům v nouzi.

Kdysi dávno mistři permoníci v hlubinách příbramských dolů ukuli medailon z nejčistšího stříbra, jaké bylo v království českém k nalezení. Sopečným sklem, zvaným obsidián, ho ozdobili a uschovali do něj střípek své magické moci.
Proroctví říká, že kdo do něj uschová magické síly všech kouzelných bytostí, ten otevře bránu, která vypustí démony. Hladové a neutišitelné. Bude-li jim vládnout pevnou rukou, může s jejich pomocí kralovat celému světu a zajistit mír. Nebude-li ale dostatečně silný, aby je ovládl, shoří na prach a celý svět s ním.
Nikdo netuší, kde se tajemný medailon nachází. Ale brána se prý otevírá u Čertova vřetena.

Na kraji obory, tam, co se choulí studánka pod strání, kde rozeklaný kmen borovice tvoří majestátní trojzubec, chodívá za úplňku májový mužíček.
Zastaví se, vyndá z mošničky květinku. Foukne do ní, až padáčky podobné chmýří pampelišek se rozletí po okolí. Z nich pak vyrostou kytičky s nenápadnými bílými kvítky. Odvar z nich je dobrý na všelijaké to trápení, smutky a bolesti, co lidi často navštěvují. Pomáhá těm, kteří marně po lásce dychtí, i těm, jimž zrada proklála srdce a vypálila jejich touhu žít.
Odvar je totiž kouzelný. Zaseje naději, zacelí rány, pomáhá nabrat sílu a hlavně dá odvahu jít dál.