DMD Bonus č. 8 pro 27. 4. 2016. Téma: Laskavá invaze (Pověst)

V dávných dobách, kdy Středozem osvětlovaly pouze hvězdy, obývali ji Šedí elfové. Pak se na nebi zjevilo velké stříbrné světlo. S tím světlem do kraje zvaného Lammoth připluly lodě. Ty vezly elfy oděné v oceli. Sindar na ně pohlíželi s bázní.
Když se na západě zjevilo zlaté světlo a nebesa zmodrala, vstoupil do Středozemě zástup, jenž vedl Fingolfin. Ten zatroubil na své stříbrné trubky a pod nohama mu rozkvétalo kvítí. Sindar vítali tyto elfy jako ztracené příbuzné.
Usadili se na březích jezera Mithrim.
A když to zřel Thingol, pravil: „Ať mi ti Noldor s celou tou invazí laskavě dají pokoj.“

Bylo jich stejně jako jezdců z Apokalypsy, ale jejich příchod byl podstatně vítanější.
První třímala otěže bezejmenného oře, u pasu jí visely dva planoucí meče a následovala ji jednotka pozoruhodně si podobných bratrů ve zbrani. Druhá si v sedle holštýnského koně spokojeně četla jakousi historickou knihu, třetí měla koně dva, bílé, a ti táhli kočár, který vyvolával předsudky i city. Čtvrtá je doháněla na nadpřirozeně chlupatém poníkovi.
Mohlo to vypadat jako invaze, neboť svou přesilou kolonizovaly dosud nedotčené kouty onoho světa, ovšem nepadl jediný výstřel a nikdo si nestěžoval.
Místní by nakonec možná byli rádi, kdyby zůstaly ještě trochu déle.

Do těchto krajů připluly z Indie. Mnozí je obdivovali pro jejich krásu, mnozí se vysmívali jejich netrpělivosti a jejich otevřenému přístupu k sexu a tomu, jak se vyloženě podbízely svým ctitelům. Od té doby se jim ironicky říkalo netykavky.
Zanedlouho vyšlo najevo, že tyto krásky jsou značně rozpínavé, že jsou morální hrozbou pro samotné kořeny společnosti a že sprostě přebírají ctitele místním dámám.
Jeden moudrý člověk na severu naší země se pokusil těchto milostných válečnic zbavit, avšak jeho zásah spláchla řeka marnosti. Semínkům netýkavky žláznaté stačilo jen přeplout z břehu našich sousedů, kteří proti této invazivní rostlině žádný zásah neprovedli.

Rod Malfoyů pochází, podle všech dostupných informací, ze slunné Francie. Od nepaměti jim v žilách kolovala vílí krev, v důsledku čehož vládli velkou mocí, které však nikterak nezneužívali. Vlastnili rozsáhlé statky a mezi svými poddanými byli oblíbení.
Příslušníci jedné z jeho větví dorazili v temném středověku až na Britské ostrovy. Někteří dějepisci uvádějí, že jejich cílem bylo plenění země, oslabené v té době mnohými válkami. To se nicméně nejeví jako pravděpodobné, s ohledem na jejich šlechetnou povahu. Pravděpodobnější je, že si přáli pomoci. Zbudovali několik sídel po celé zemi, pronikli do nejvyšších vrstev společnosti.
Vábení zla podlehli až mnohem později…

Na začátku bylo mnoho slov. Mnoho slov a dům, do kterého bylo třeba ta slova vtělit.
Byl to krásný dům. S kaplí, s klenutými sály a ozdobnými římsami.
Byla to krásná slova. Zachovat. Obnovit. Přivést k životu.
A k domu přišla žena, která si se slovy hrála a vtělovala je do stěn a prostorů.
Dům se slovy prorostl a žena byla spokojená.
V tu chvíli přišla monstra a pravila: “Potřebujeme technické prostory! Potřebujeme odtahy na střechu! Potřebujeme únikové východy!”
A na konci seděla u počítače architektka, ronila slzy zoufalství a volala: “To se mi do toho baráku nemůže všechno vejít!”

V dávných, pradávných dobách ještě nežili skřítkové s lidmi. Ve svých norách se trápili samotou a nicneděláním. Poté však do toho kraje přišli čarodějové a postavili školu. Skřítkové smutně nakukovali přes magické bariéry. Dovnitř nemohli, nikdo je nepozval. Pak však zaslechli slova, která je vyburcovala. „To se nedá žrát!“, povzdechl si neznámý student nad večeří. Skřítek Dughal, později zvaný Udatný Kuchař, shromáždil svůj voj. V noci tajně pronikli podzemními chodbami do hradu a obsadili kuchyni. Přinesli s sebou hromady kvalitních surovin a pustili se do díla. Godric Nebelvír se je pokusil zarazit, avšak utržil ránu vařečkou a byl nucen kapitulovat.

Říká se, že boje mezi Ješiňáky, ostávajícími v Chaloupkách, a Habrováky, jejichž území se rozprostírá po obou březích potoka javornického, jsou staré jako lidstvo samo, anónbrž ani pan řídící jejich počátků nepamatuje.
Pověst dále praví, že když obě strany po sobě metaly kameny, pokřikovaly hrubá slova a vůbec byly v nejlepším, objevilo se na bitevním poli procesí z Vambeřic, zpívající nábožnou píseň Maria, Maria, denice vítězná.
Pročež obě strany musely ukončit boje a přestat vyvádět jako divá zvěř.
Ono území se později začalo nazývati U modlenýho a všichni Ješiňáci i Habrováci se mu dodnes v pověrčivé bázni velikým obloukem vyhýbají…
***

Kdysi dávno, v dobách, kdy ještě Západozemím neprocházela vysokorychlostní železnice propojující Černý hrad se Slunečním oštěpem a kdy nebylo možné dostat se do Svobodných měst přímým leteckým spojem z Králova přístaviště, zkrátka a dobře v dobách temného středověku, zažilo Západozemí takzvanou Invazi Vlídných.
Vlídní postupovali směrem na jih, napravovali zločince, urovnávali spory a ukončovali krvavé války zuřící mezi západozemskými šlechtickými rody odnepaměti. Všude, kudy Vlídní prošli, lidé se stávali laskavými, až do Králova přístaviště. Tam vládl král tak krutý a zkažený, že jed jeho duše Vlídné zahubil. Bez dobroty Vlídných se pak Západozemí brzy propadlo zpět do své původní prohnilosti.

Žila byla jedna malá krásná holčička. Vyrůstala v bídě ve vesnici Mancor na Mallorce.
V noci, po těžké práci, často lehávala pod hvězdami a snila. Měla jedno zvláštní přání. Přála si, aby tam napadal sníh. Hromada sněhu.
Po čase se dostala do Francie, kde byla lepší práce, a kde se seznámila se svým budoucím manželem.
Přestěhovali se do Čech a žili zde mnoho let.
Na sklonku jejího života, když už ležela v nemocnici, přišla do Čech invaze sněhu.
Přála si, aby tak nasněžilo i na Mallorce.
Zemřela těsně před půlnocí, 29. února.
Ráno, 1. března, byla vesnice Mancor celá zasněžená.

Bradavickými chodbami chodíval kdysi Velký Henry. Jeho moc byla ohromná, byl největším kouzelníkem všech dob. To on vymyslel pohybující se obrazy, vytvořil pohyblivá schodiště a zabezpečil hrad proti všemu zlu z vnějšku.
V té době byl hrad plný zla a temných čar. Henry chodil mezi jeho zdmi s velkým plamenným mečem a ničil bazilišky a duchy kteří tehdy volně pobíhali celým podzemím.
Největším zlem té doby však byl tajemný bezejmenný čaroděj, který chtěl pomocí svých služebníků ovládnout celý svět. Velký Henry se mu ale sám postavil a pomocí ohnivého meče a neporazitelné hůlky jej navždy svrhl do temnoty, kam patřil.