Věčná bitva
Za zimního slunovratu, kdy slunce jen tak blikne na obzoru a pak se nad hradem rozklene noc dlouhá dva dny, v čas, kdy jsou příšery z jiných světů nejsilnější a brány mezi světy nejslabší, se všichni bjørkhallenští a všichni jejich hosté shromáždí v refektáři, zapálí velký krb a zahájí hlídku. Oni uvnitř a Mistr Mandaly jediný venku. A aby nikdo neusnul, vyprávějí si příběhy.
V určitou chvíli se mistr hvězd nakloní k mistrovi paměti, ten vstane a řekne:
„Pojďte, už je čas.“
Projdou pak mlčky hradem až k oltáři Všech bohů. A tam mistr paměti vypráví poslední příběh celé noci.
Uběhl rok světa a slunce, jiskra věčného ohně žhnoucí v ledové lebce, bylo unavené a nemělo už sílu vystoupat na oblohu. Kleslo tedy za svět a padalo dál a dál, do říše ledu, kam odcházejí mrtví. Bylo tak slaboučké, že nedokázalo ani ten led rozpustit, ani tu říši prozářit. Nořilo se do mrákot, kde mrzne dech a srdce se zastavují, padalo nejdříve mezi stíny lidí, pak zvířat a nakonec stromů.
A dole, mezi kořeny největšího ze stromů, už zcela chladné a vyhaslé, propadlo do říše ohně.
Tam se naplnilo čerstvým plamenem a s novou nadějí vystoupalo nad náš chladnoucí svět.
„Pohleďte!“ zvolá v tu chvíli mistr hvězd.
A opravdu, nad jižním obzorem se z říše ohně právě vynořuje mladé slunce.
Tehdy se ke svým vrátí Mistr Mandaly a řekne: „Naše hlídka skončila.“
A unavení lidé jdou do svých příbytků, mnozí z nich klopýtají, rodiče nesou své děti, mladí podpírají starce.
- Číst dál
- 28 komentářů
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit