DMD Bonus č. 8 pro 27. 4. 2016. Téma: Laskavá invaze (Pověst)

Říká se, že kdesi daleko, za sedmi horami a devatero řekami, je město, kde lidé nikdy nesmutní. Pověst vypráví, proč je tomu tak. Nastojte: žijíť v tom městě tvorečci, již ňuchánky se zvou. Ňuchánkové tu vlastnost mají, že nemohou vystát lidského neštěstí a pláče. Ucítí-li smutnícího, nedovedou sobě poručiti, vrhnou se na něj, a jest jim nešťastníka roztomilým pohledem, jakož i láskyplným otlapkáváním a kníkáním hlasitým utěšovati. Ve svém úsilí neustávají, dokud nešťastník svého hoře nezanechá a tváře jeho nejsou prozářeny úsměvem.
Pročež vždy veselé mysli buďte, sic ňuchánkové z dalekých krajů přiletí a ze všech sil vás utěšovati budou.

Když udatný Tjarden s rodem svým na lodicích konce zálivu dosáhl, spatřil trosky sídliště jakéhosi. Tu obydlí pobořená v troskách stála a hrstka lidí zubožených zde se skrývala. Vyhladovělí zjevně byli a strachem roztřesení, blekotajíce zmateně cosi o mohutných vlnách z moře, obludných vírech vzdušných a strašlivém ohni z nebes. I ujal se jich Tjarden z dobroty srdce svého, nakrmil je a přijal laskavě do družiny své, za což mu tito nehynoucí vděčnost projevovali, bezmála nohy jemu líbajíce. Místo to, jež slulo prý Brias, zvolil novým domovem lidu svého a nazval jej Tjarbriasdenem, z čehož později jméno Triaseden vznik vzalo.

Ve dnech vlády císaře Sakuramači, bydlel poblíž Otari starý muž, kterému říkali Masutākoronī.
V té oblasti žil také kupec Nemakačin.
Tomu se zalíbil sakurový sad a úly o které se stařec staral.
Vyslal tedy vraha, aby starce zabil.
Neuspěl.
Nemakačin se tedy rozhodl starce zabít sám.
Vydal se jednou večer setnout mu hlavu ve spánku.
Když však sekl čepelí své zbraně do starcova lůžka, zpod pokrývky vyletěl roj včel, těsně obklopil Nemakačina a vzplanul.
Od hořícího pohltily plameny i chýši a stromy.
Roj netknutý odletěl neznámo kam a starce již nikdy nespatřili.
K starcově památce se v Japonsku sadí sakury.

Usídlila se na jednom pěkném travnatém plácku křídlatka. Plácek to byl klidný, nepřebydlený. Křídlatka přišla z daleka, až z Japonska.
Žila si tam o samotě nadmíru spokojeně.
Jednoho dne ale na poklidný, až líný plácek vtrhla jiná křídlatka - z Ruska! Chtěla se rvát, všechny vyštvat pryč a plácek si zarůst sama. Urputně s rostlinkami bojovala o světlo, vodu, minerální látky.
A pak se střetla s křídlatkou z Japonska.
Ruská se zklidnila, stáhla své oddenky, její botky změkly a pokorně se začala Japonské dvořit. Zahořela pro ni láskou.
Nakonec se jim narodila dcerka - křídlatka Česká.
Tak vznikla známá šťastná invazní rodinka.

Vypráví se, že kdysi - nebo jak se říkává "za našich mladých let" - mluvili puberťáci jinak. Že prý když maminka něco chtěla, tak se slušně odpovídalo: "Nepruď matko!" Jenže pubsecentům se pak na jejich jazýčky vloudila slova nová, neotřelá, lepší, vhodnější, módnější a frikulínštější. A tak, věřte tomu, nebo ne, prý se jedna matka vyděsila, když jí syn řekl, aby nekérovala a zůstala v čilu. A co prý ta písemka z fyziky? Ta prý byla v čilu úplně nejvíc.
Nebojte, ta nová slova to se svým příchodem myslela dobře - každá nová generace se přece musí něčím odlišit od nás, opelichaných dinosaurů.

Tohle byla fakt laskavá invaze, z pušek se místo nábojů střílely bonbóny, z děl se místo střelného prachu střílely dorty, z letadel místo bomb padaly čokoládové bonboniéry, z brokovnic lítaly lentilky, z katapultů čokoládové peníze, z tanků esíčka a koka, z válečných vozů házeli vojáci sušenky Oreo, z bunkrů se střílely řízky, ze samostřílů pendreky, z kuší lítala čokoládová vajíčka, z praků koláčky, z pistolí koblihy, z blasterů hranolky a z luků párky. Přepadená armáda strašně moc jedla a to způsobilo, že ztloustla, a tak je mohla druhá armáda vzít do služeb krále Karla IV. a všichni žili spokojeně dál.

Čekalo se od nich, že se zdrží pouze na krátkou, zdvořilostní návštěvu. Zaplavou si v bazénu, chvilku se budou točit na kolotoči a možná si krátce zahrají na buben. Jenže ony si to tam zamilovaly. Nechtěly se vracet, nechtěly se věčně táhnout šedivou každodenností jako pach ze zapařených tenisek. Škemraly, aby mohly zůstat.
Ona si téměř nepamatovala jiný život než ubíjející samotu v maličké temné komůrce. Společnost by uvítala. Proto svolila. Získala přátele a poskytla jim dokonalý úkryt.
Tak dokonalý, že byly po dlouhém pohřešování prohlášeny za mrtvé.
Ale jestli pračka neodskákala do věčných lovišť, žijí v ní ponožky dodnes.

Moudří našeho rodu vypráví, že všechno začalo utrženým sluchátkem. To bylo poškozené podobně jako TARDIS. A mělo rádo zvířata. Takže když se ho jednou zmocnili dva delikventi a zvolali do něho cosi o miliónu koček, neváhalo a jejich přání vyplnilo.
Zástupy koček zaplavily celou planetu. Byly heboučké, miloučké a hodné. Chtěly se lísat.
Lidé se však přemíry koček vyděsili a toužili jim uniknout. Proto počali stavět mohutné kosmické lodě a prozkoumávat nové galaxie.
Nebylo jim to však nic platné. Koček se jen tak nezbavíte. Nebo, v jednom konkrétním případě, jednoho konkrétního Kocoura.
I ten byl laskavý a chtěl se lísat…

To vám takhle kus od Třeboně žilo jedno děvče, Madla mu říkali, které strašně štvali tamní komáři. Madla se jednou sbalila na dlouhý výlet a prohlašovala, že jinde snad budou komáři slušnější. Došla až tam, kde jsou dnes Nové Hrady, a chystala se přenocovat.
Tehdy se k ní začali slétat komáři, a všichni se jí takhle ptali: „Promiňte, mladá dámo, mohla bych se trošičku napít vaší krve?“ a na její vzteklé Ne! odpovídali „Promiňte tedy, že jsem obtěžovala, já jen že už mám hlad.“
Takhle před ní vytvořili hotovou frontu.
To už Madla nevydržela a raději celou noc utíkala domů.

Invaze začala pozvolna. Dlouho trvalo, než si někdo uvědomil, co se děje.
V tu chvíli již bylo příliš pozdě.
Sledoval je neustále. Nikdo netušil, jak to dělá. Věděli proč, ale to bylo vše.
Lidé se zprvu báli. Zřídka vycházeli ven. Brzy ale pochopili, že pokud se budou chovat slušně, nic jim nehrozí.
Tak se život pozvolna vrátil k normálu. Dokonce se zlepšil. Lidé k sobě začali být hodnější, více jeden na druhého brali ohledy. Laskavější invazi si společnost nemohla přát.
Jen občas někdo zmizel, pokud si nedával pozor na jazyk.
“Language!” Prohlásil vždy Steve Rogers, když chytil dalšího drzého klacka.