Tajemná města

Jindřich se zmateně díval kolem sebe. Stál na dvorku rodinného domku. Všiml si dvou mužů sedících na zápraží.
„Nečekej, že se vrátím, bratříčku,“ prohlásil jeden z nich ironicky.
„Nikdo se nebude vracet,“ prohlásil klidným hlasem druhý.
Jindřich cítil, že je na místě, které hledal. Vykročil, aby pozdravil oba starce. Zvládl ale udělat jediný krok. Poté se s ním celý svět začal točit a srdce mu bušilo jako splašené. Padl na kolena a zoufalým pohledem prosil oba muže o pomoc.
Já tu umírám a jim je to jedno. Hlavně, že jim zadky pohodlně sedí na měkkém, pomyslel si Jindřich, než omdlel.

Město pozorovalo Jindřicha, jak odemyká zámek za zámkem Saské brány. Pokud Jindřich nezaváhá, naplní se plán, který spřádalo po celé ty dlouhé měsíce. Dosud vše šlo přesně podle plánu, ale Město stále nemělo vyhráno.
Jindřich odemkl poslední zámek a brána před ním se rozzářila. Město napjatě vyčkávalo. Nemohlo ho nutit. Volba musela být jeho. Taková byla pravidla. Měl veškeré informace, které potřeboval vědět. Stačilo jen nad těmi slovy uvažovat.
Jindřich však nad ničím nepřemýšlel. Vkročil do zářící brány a vynesl tak nad sebou rozsudek. Již nebylo cesty zpět. Aniž by to tušil, zaplatil cenu nejvyšší. Životem i smrtí propadl Městu.

Šťáhlavská brána se rozzářila tajemným světlem. Jindřich vyskočil a všiml si, že v zámku se třpytí klíč. Rychle jej popadl. Záře se přesunula a obestírala Jindřichovo tělo.
„Držiteli devatera klíčů, slyš. Čtvrtá brána toto město stráží. V té devatero zámků jest. Odemčením brány přístup do dob veškerých sobě zpřístupníš. Poté procházet mnou budeš smět. Lid můj poznávat a chránit. Poslední brána a život tvůj se bude ubírat cestami, o nichž se nikomu nezdálo.“
Jindřich se zatajeným dechem naslouchal slovům města. Byl unavený, proto nedával pozor nad líbivými slovy Města. Jediné, co si z nich odnesl, byla potřeba najít Saskou bránu.

Jindřich pomalu procházel prázdným náměstím. Zatočil do Palackého ulice a spatřil Šťáhlavskou bránu. Musel se nutit, aby se k ní nerozběhl. Těch pár metrů pro něj byla najednou nepřekonatelná dálka.
Když konečně došel k bráně, zjistil, že je zamčená. Jindřich netušil, co by měl dělat. Scházela mu Janova inteligence a Salixin vnitřní klid. Rezignovaně si sedl na zem a rozhodl se počkat. Určitě se někdo objeví a předá mu poslední klíč. Seděl přes hodinu. Pozoroval slunce zapadat. Ale nikdo nepřicházel.
No tak, pomyslel si naštvaně. Přestaň si se mnou hrát a prostě mi ten klíč dej, oslovil v duchu Město.

Když dorazili k penzionovanému železničáři, Gabčík s Kubišem mu poděkovali a rychle se schovali dovnitř.
"Tušil jsem, že by se jim mohlo dostat pomoci. Jen jsem nečekal, že to bude přímo od vás," pronesl Stehlík s úsměvem na tváři. "Vydržte chvilku, hned to bude," dodal a zmizel v domku.
Když se vrátil, v ruce svíral klíč. Jindřich netušil, jak k němu Stehlík přišel, ale s radostí jej převzal.
Když poté odcházel směrem k Šťáhlavské bráně, začal věřit, že získání posledního klíče bude stejně snadné jako u těch posledních. Město kolem něj se začalo měnit a opět se ocitl ve středověku.

Jindřich pomalým krokem přešel náměstí a ocitl se v místě, kde měla být Pražská brány. Přemýšlel, kdy se prostředí kolem něj změnilo, a opustil středověk. Možná prošel mezi časy a nevšiml si toho. Rozhlédl se. Všiml si muže v nacistické uniformě sledující dva muže. Přestal uvažovat nad bránou a rozběhl se.
„Wer bist du?“ křičel nacista s puškou namířenou na toho z dvojice, který nekulhal.
Jindřich do něj v rozběhu vrazil. Skopčák spadl a skutálel se do řeky.
„Honem, pomůžu vám!“ houkl na dvojici a podepřel kulhajícího z druhé strany.
„Musíme ke Stehlíkovi. Přinášíme pozdrav od Hradeckého.“
Jindřich oněměl úžasem.

Do srdcí nás všech se zapsal nesmazatelnou stopou a nikdy na něho nezapomeneme.
Muž, který pocházel ze skrovných poměrů a při studiích se nestyděl přivydělávat si žebráním.
Muž, který byl vyslán za pražské mistry na Basilejský koncil, kde hrdě stál v čele českého poselstva.
Muž, který byl českým sněmem zvolen arcibiskupem a snažil se o smíření všech stran pod obojí.
Muž, se kterým si dopisovali dva papežové.
Muž, který kázal podporovat zvolení krále, byť ten se snažil snížit vliv kněžstva.
Muž, který měl mnoho možností otočit se zády. Nestarat se o utrpení jiných. Což však odmítal!
Jan Rokycana, syn kovářův.

Jindřich se vzedl a rozhodl pokračovat. Začal Plzeňskou branou, která byla od kostela vzdálená jen pár kroků.
Všiml si muže nedbale opřeného o bránu, jak jej pozoruje. Jeho úsměv mu byl povědomý. Pomalu k němu došel.
„Děkuji Vám,“ pronesl neznámý, objal Jindřich a předal mu klíč.
„Za co?“ nechápal Jindřich.
„Za dceru. Kdybyste ji neopustil, čekalo by ji těžké rozhodnutí,“ odpověděl cizinec.
„Koho?“ divil se Jindřich.
„Salix. Musela by zvolit, zda žít nesmrtelným životem a být svým způsobem sama. Nebo se stát člověkem. Bojím se, že je až moc po mně a po zbytek věčnosti by si vyčítala svoji volbu.“

Jindřich nakonec opustil zahrádku starého pána bez vrbové dívky.
Cestou zpět k náměstí si pohazoval s šesti klíči a přemýšlel, proč by měl pokračovat. Byla to cesta za Vypravěčem. Salix ho toužila znovu spatřit. Ale ona s ním teď nebyla a Jindřich tedy neměl důvod dál shánět klíče.
Posadil se u kostela Nejsvětější Trojice na lavičku a uvažoval, že by se prostě vrátil ke svému starému životu. Jen by o svém dobrodružství sepsal knihu. Byl by slavný a Katka by se k němu vrátila, protože by pochopila, jak úžasný je.
Jenže něco ho nutilo pokračovat.
Zvědavost!
Toužil poznat toho Vypravěče.

Starý pán pozval Jindřicha a vrbovou dívku na návštěvu k sobě domů. Vidina kávy a bábovky byla lákavá a Jindřich bez váhání souhlasil. Salix se omluvila, že by ráda zůstala a pozorovala mladé ráčky.
„Víš, chlapče, nejtěžší je odejít a víckrát se neohlédnout za minulostí,“ prohlásil muž, když odemykal branku na zahradu.
Jindřich si vzpomněl na slova, která vše odstartovala. Až získá šestý klíč, bude muset pokračovat sám.
„Šel bych hned. Jen aby se jí nic nestalo,“ odpověděl tiše Jindřich s pohledem upřeným k vrbové dívce.
„To, co hledáš, najdeš ukryto mezi bělotrny,“ prohlásil starý pán a vstoupil do domu.