Dřevo a kámen

Nastartuji. Auto je z kovu. Kov, kdysi pluh, předtím meč, předtím ruda. Je požehnáním nevidět mezi čas. Sousední město je kolébkou starodávných aut, ale tam nejedeme.
Dojedeme ke skupině domků a nápisem na modrém pozadí. V lese se schovává prastarý kostelík s dřevěnou střechou. Zaniklá ves a nová na jejím místě.
Zastavuji.
„Má tohle místo strážce?“ řeknu.
„Ne.“ Vystoupí z auta.
Projdeme dřevěnou branou. Sedáme na kamenné schody. Beru tužku na oči a v opačném kreslím strážci bez města na čelo kouzlo, které jeho bratr kreslil na čelo mně.
Když propojím nekonečný uzel, on zmizí.
Možná jsem ho právě zabila.