Dědictví

Chlápek v zastavárně byl otylý plešoun, který páchl jako hnojník, ale nikdy se mě příliš nevyptával. A nikdy nechtěl vidět papíry. Musel cítit moje zoufalství.
„Kolik mi za to můžete dát?“ ptal jsem se a zatínaje zuby mu podal prsten.
Cosi zamručel a otáčel šperk v tučných prstech.
„Nemá punc,“ řekl. „Kde jste k tomu přišel?“
„Patřil mému otci,“ vyslovil jsem ztěžka.
„Co se tam píše?“
„Curufinwë Fëanáro en cárë.“
„Ten diamant asi nemá certifikaci, co?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak stovku.“
„Má mnohonásobně vyšší hodnotu!“
„Sto padesát. Poslední slovo.“
„Dobře.“
Doufal jsem, že ho dostane někdo, kdo si ho zaslouží.