Anděl Páně

"Óóóó... anděli," zaznělo Nebem.
Petronel volání ignoroval a dál s vervou mandloval.
Uriáš se pohodně opřel ve futrech.
"Hi hi hi, anděli..."
"Co chceš? Nech mě bejt!"
"Dlužíš mi za ten roh."
"Za ten si můžeš sám. Kdybys mě neotravoval a dělal něco užitečnýho..."
"A co? Opírat se do dřevěnýho prkýnka a povalovat pod ním srolovaný prádlo? Pche!"
"A co kdybys to vyžehlil?" ozvalo se za ním.
"Pane Bože! Tohle mi nedělej, trefí mě šlak!"
"Tebe? Sotva. A teď žehli."
Bůh luskl prsty a na stole se objevila těžká krejčovská žehlička.
"No?"
Uriáš nakonec zjistil, že ho žehlení vlastně baví.

“Ty matlo, proč u všech svatých rozebíráš toustovač?”
Petronel po Uriášovi střelil vzteklým pohledem a ani si nesundal ochranný štít, který kupodivu při práci s pájkou měl.
“Neber si svaté do pusy, ty kyblíku špíny! Vylepšuju si svůj laserový hypersonický samostříl, abych mohl lépe chránit nebeskou bránu. Kdyby náhodou.”
Uriáš se zasmál.
“Kdyby náhodou co? Myslíš, že se mimozemšťané pustí do vás? Všemohoucímu se tak říká z nějakého důvodu. Navíc,” zabodl andělovi prst do ramene, “jsme nesmrtelní. Bát by se měli spíš lidé.”
Petronel odhodil nářadí.
“Jen počkej, Uriáši, až po tobě vystřelím, to ještě uvidíš, jestli jsou čerti nesmrtelní!”

"Povstal byl pan Ježíš Kristus! Haleluja, haleluja!" znělo Nebem.
Uriáš se zavrtěl v peřinách.
"Pane Bože, ticho..."
Nebeský sbor kamsi poodešel, nebo se obrátil vítr, protože zpěv zeslábl.
Čert na sebe naložil další duchnu a blaženě zavřel oči.
Pak je otevřel.
"Haleluja!"
Velikonoce!
Pomlázka!
"Zatraceně!"
Lovení bot zpod postele nejde ani pekelníkům. A to tento ještě ke všemu lovil obě.

"Františku, Fanoušku, Franto..."
Svatý František z Assisi zavrtěl lítostivě hlavou.
Uriáš zamířil dál.

"Patriku?"
"Tady jseš vedle, čertisko umouněné. Krávu ti dám, jestli chceš."
"Nechci."

"Toníčku?"
"Nemám, Uriášku."

"Havlíčku?"
Svatý Havel si povzdychl.
"Kolik jich potřebuješ?"
"Tři tucty?"
Svatý kývl.

> Pomoc, nezvládám to! Vánoční výzdobu už máme úplně všude a teď si ještě začal zpívat.
> To zní vážně… U nás zatím vede jmelí a litry kakaa.
> Co bych dal za kakao, z těch jeho tradic se jednou zblázním. To ten tvůj zní tak poklidně…
> Blázníš? To jsi ho neviděl tančit. A plánovat štědrovečerní menu, už teď to vypadá asi na pět chodů.
> Už aby bylo po svátcích… Věřil bys, že mě chtěl dotáhnout do kostela?
> Dobře, beru zpět, tvůj je rozhodně horší.
> Nepomáháš… Promiň, napíšu později, chce mě P., máme krizi. Prej že ztratil nějaký jablko.
> Lepší jablko než Antikrist…

"Ty, Petroneli...," protáhl Uriáš.
"Co chceš?" utrh se Petronel. Vymetal z nebeské stodoly zbytky sena a neměl náladu.
"Nezlob se už."
"Co mám s tebou dělat..."
Uriáš se usmál a šáhl do kapsy.
"Hele, anděli..."
Plánované lákání ke karbanu přerušila rána.
Ve světnici bylo boží dopuštění.
"Pec nám spadla..." kašlala Marie.
"Kdopak nám ji postaví?" doplnili unisono čert s andělem.
"Nechte toho, kluci. O pec nejde. Mikulášovi se zlomila berla, tu ať nám někdo spraví."
Berla byla opravdu na dvě půlky.
"Tak snad nějak zdrátovat, ne?" navrhl čert.
"Ale čím?" máchl Petronel rukama. Mezi sazemi probleskly sluneční paprsky.
"To půjde!"

"Ty... zmetku pekelnej!"
Petronel vylétl rychlostí archanděla Michaela, ale Uriáš už byl Bůh ví kde.
"Zatracenej čert," mrmlal anděl a pokračoval ve shrabování sena. Konečně mu něco šlo a nikdo se na něj nezlobil. Jen ten pekelník.
Za chvíli na Uriáše zapomněl. Tráva voněla, v oblacích zpíval skřivánek a nebe připomínalo jižní Čechy. Petronel spokojeně přehlédl vzorně shrabanou louku. Pak Uriáš zaútočil znovu. Jenže anděl měl hrábě pohotově.
"Tys... tys mi zlomil roh!"
Petronel zaraženě zíral.
Přes louku k nim spěchala Panna Marie se svatým Lukášem.
Ten zlomeninu odborně prohlédl.
"To nic. Šest neděl v gypsu a bude jako nový."

Speciální koutek pro Crowleyho osamělou post-S2 existenci:

Julie: Nahoře a dole. Styl, který by krásně zapadl do knihy. Originální pohled na postoj k Azirafalovu odchodu do Nebe.

Esti Vera: Proč počítat dny, když už nepřijdeš? Silná, ale krásná melancholie. Crowley je rád, Crowley se bojí.

strigga: Do you think you can tell? Trochu vzpomínek a hudebních preferencí.

Humoruplný koutek:

Wolviecat: Rychlostní limity andělů. Příjemně humorná jednohubka a moment, který předcházel jednomu zásadnímu životnímu kroku Anthonyho J. Crowleyho.

Alexka: Akademická čtvrthodinka. Autorka se Znamením věnovala po celý duben, poměrně soustavně. Mě ale asi nejvíc oslovila tato drobnost, vracející na scénu jistou starou známou z knihy a první série.

Aileeah: Šuškanda. Pekelná drbárna a jeden roztomile nepříčetný démon. Co víc dodat!

Carmen: Everyday, it's a-gettin' closer. Když byl odpískán první pokus o armagedon, děly se věci.

Evangelista biolog: Dehonestování demaskované debužírující dekarboxylace. Megamilá hříčka o nadpozemském (ne)porozumění lidským termitům.

Borch: Na okraji. Když anděl a démon potkají anděla a čerta... Myslím, že tenhle crossover tu prostě absurdně dlouhou dobu scházel!

Ochutnávka z rozsáhlejší série:

Smrtijedka: Dobří andělé se vracejí. Část z poutavého a záhadného příběhu naší známé, zarputilé andělky Michael, kterým nás autorka průběžně zásobovala. Rozhodla jsem se zasdílet tuto konkrétní část zejména kvůli rozkošné závěrečné replice nejvyššího archanděla Gabriela.

Na okraji Nebes, na nízké zídce, seděli andělé. Jeden oficiální, druhý spíše naturalizovaný na Zemi. Třetí padlý, leč s výjimkou, co se ďábelských alergií týče a čtvrtý, co nepadl, spíše se vycházkovým tempem snesl k zemi.
Odpoledne trávili různě. Například Uriáš udivoval a děsil Crowleyho tím, že si na ruku lil svěcenou vodu. Petronel zase poněkud závistivě otlapkával Azirafalova křídla...
Teď se dostali do vážné debaty, která by vyděsila nejednoho teologa a kněze.
"Takže... tys jim dal jabko," ujasňoval si to Uriáš.
"No... ono tak nějak spadlo."
"A ty oheň," dával dohromady fakta Petronel.
"Jo. Potom..."
"Potom už to známe."

Do ucha mi šeptaly hlásky.
„Má to ještě smysl? Nepomohl by šlofík?”
„Nenaváděj ji! Musí se učit. A navíc lenost je jeden ze smrtelných hříchů.”
„Což takhle napsat kamarádům a zahrát si Kabo?”
„Už dlouho jsi nebyla v kavárně na rohu. Určitě budou mít šlehačkové béze.”
Smetla jsem si čtyři postavičky z ramen do dlaně.
„Vy jste teda banda. Jeden maličko hodný démon. Jeden anděl, tak trochu bastard. Další anděl, s lidskými nedostatky. A čert, který je v nebi více doma než v pekle. Vybráni ti nejlepší z nejlepších, aby mi seděli na rameni a radili. Víte co? Budu háčkovat.”

„Neříkej mi, že vás k tomu donutil nejvyšší,” řekl Uriáš šokovaně. „Všichni tady v jednom kuse pobíháte boso, tak co tak najednou?”
Petronel se pyšně narovnal: „Nedonutil! Tohle je můj vlastní nápad. Jistě mi to vyslouží místo na výsostech.”
Uriáš si přiklekl a zamrkal, ale ne, zlatavé sandály, ze kterých se vpředu tyčil kříž do půli lýtek, nezmizely.
„No to je něco,” zazubil se a do jednoho krucifixu cvrnknul. Ten se vylomil, propadl dírou v mracích a svištěl na zem.
„Ty zmetku pekelná!”
I extravagantní obuv je stejně užitečná jako běžná, když ji zrovna chcete mrštit po jednom konkrétním čertovi.