DMD č. 3. pro 3. 4. 2017. Téma: Zbraň civilizovanější doby

Hope ani Roco nebyli sežehnuti plamenem válečníků. Nepoznali tanky ani vzducholodě a nikdy v životě neviděli vládce ohně. Nezažili válku. Nepamatovali si pekelné stroje, o jakých vyprávěli rodiče. Teď je jiná doba.
Ale ty zdi tu pořád jsou. Pořád jsou zbraní mocných proti chudákům.
Nenásilnou, ale účinnou. Takovou použije člověk, který se vydává za humanistu. "Zbraň civilizované doby", tak by se to dalo nazvat. Držela ty nuzné dál od všeho dobrého. Tak to viděli oni dva.
Pro dospělé byly hradby málem posvátné. Báli se jich, báli se lidí za nimi.
Hope ani Roco nebyli strašpytlové. A hlavně byli neuvěřitelně zvědaví.

"Vítejte, neznámí poutníci!" zvolala žena, oděna v řásnaté roucho.
Okolo ní shromáždění podobně odění zvolání opakovali.
"Zdravím," nedbale se cvrnkl do čepice Jack.
Daniel váhavě zamával nejbližším postavám.
"Ahoj..."
Sam a Teal'c mlčeli. Sam zrovna kontrolovala sondu a Teal'c... ten, protože to byl Teal'c.
"Jsme z planety Země a hledáme prostředky v boji proti goa'uldům," začal Daniel konverzaci.
"Jsme vyspělý národ," zašveholila žena, "a dáváme přednost civilizovanějším metodám boje, než jsou zbraně."
"Jako třeba?"
"Dohoda nebo úmluva."
***
Když utíkali zpátky k Bráně, letku jaffských stíhačů za zadky, O'Neill si nikoli poprvé pomyslel, že někdy jsou barbarské a zastaralé zbraně nejlepší.

Otec byl rozběsněný jako hladový medvěd poraněný lovci.
Brzy zjistila proč: po městě se prý šíří jakýsi pamflet.
„Pamflet?“ zeptala se starší sestry. „Kvůli tomu tak zuří?“
Shovívavě na ni pohlédla. „Nic nechápeš, Éseld. Jde o nactiutrhačný hanopis. Pomluvu. Rozumíš?“
„A kdo to šíří?“
„Tohle až tatínek zjistí, dá ho stáhnout z kůže.“
Autora pamfletu i komplice, kteří zařídili vytištění, dopadli během dvou týdnů. Imberlijský vévoda nařídil exemplární potrestání. A vévodovo slovo bylo zákonem.
Třináctiletá Éseld i její sourozenci popravám přihlíželi.
Že čest rodiny je třeba zachovat za každou cenu, pochopila toho dne důkladně.
Možná jí to mělo být varováním.

Když je Thompson zval na drink, Sousa věděl, že to nedopadne dobře. Jeho podezření se potvrdilo, když Jack zastavil před neony osvětleným barem.
"Půjdeme sem," prohlásil rezolutně a ukázal na dveře hned vedle cedule hlásající velkými písmeny "WHITE ONLY".
"Nechceme žádné problémy," zkusil doktor Wilkes.
Nikomu se ta cedule nezamlouvala, ale nikdo nechtěl vyprovokovat rvačku. Peggy si vyměnila pohled s Danielem, protože on jediný zvládal Jacka i v tomhle stavu.
"Nechceme problémy," zopakoval Daniel a snažil se Jacka odtáhnout od dveří.
"My tu válku vyhráli," odsekl mu Jack. "Nezastavili nás jejich pušky, proč by nás měl zastavit nějaký pitomý nápis?"

Píše se rok 1775.
Novověk pomalu přechází do moderní doby.
Tak jako vojáci přecházejí přes rozlehlé louky k bitevnímu poli.
Je jich nekonečně mnoho.
Krev jim vře v těle. Jdou do bitvy ve jménu nové civilizace.
Záblesky, hluk, křik, krev.
Horké slunce splauje asasínovu tvář.
"Tolik mrtvých a Pitcairn se schovává jako krysa. Bez něj by k tomuhle masakru vůbec nemuselo dojít," ozývá se muž zahalený kouřem z doutníku.
"A kdyby zemřel?" nadhazuje asasín.
"Tak ušetříte tisíce životů. Jste šílenec. To se vám nemůže podařit!"
"Čekám omluvu, až se vrátím."
Dostal se k Pitcairnovi skrz bitevní pole s pouhým tomahawkem.

„Miláčku, přinesl jsem večeři. Co to píšeš? Něco do školy?“
„Jo. Esej na téma zbraně moderní doby.“
„A proč ten pochmurný výraz?“
„Moc mi to nejde. Atomové bomby, vodíkové bomby, elektromagnetické bomby, biologické zbraně, chemické zbraně, vesmírné zbraně…“
„Počkej, to ti přijde moderní?“
„No… Jo.“
„Musíš přemýšlet více v kontextu. Dnešní zbraně jsou civilizovanější. Jak nenápadně vyhladíš miliony lidí s jejich svolením a ještě na tom vyděláš?“
Bezmocně zakroutila hlavou.
Sáhl do tašky a vytáhl dvě papírové krabičky.
„Big Mac?“ povytáhla obočí.
„Jeden je pro tebe. Nech si chutnat.“
„To jako vážně?“
„No jasně, přece tu nechceš strašit do stovky.“

Simbacca stál na malém paloučku uprostřed nekonečné džungle, v ruce světelný meč a v hlavě spousta vzpomínek. Vzpomínal, jak se s Fosh plížili zmrzlými jeskyněmi Ilumu pro své první krystaly, jak ten jednoduchý kovový váleček součástku po součástce skládal a jak ho později prodloužil o emitor druhé čepele, ačkoliv u toho táta koulel očima.
Bývaly časy, kdy ho používal k velkým činům. K sekání droidů, otrokářů a kdejaké chamradi, co v galaxii dělala bordel, a k obraně nevinných. Ovšem ty časy byly dávno pryč.
S těžkým povzdechem stiskl tlačítko, ozvalo se KLAP-KHHHHZT! a on šel naštípat to dříví na táborák.

Čestislav usne v křesle - makový odvar zafungoval perfektně - a Karl se temně pousměje. Je čas. Natáhne se ke stolku, otevře šuplík a vytáhne plechovou krabičku se špačky pastelek. Za normálních okolností by použil moderní magii, slova a gesta a pohyby dlaní. Ale na téhle situaci není normálního vůbec nic. Proto kouzlo maluje, pěkně postaru. Fialovou, rudou, modrou a zelenou. Fialovou pro otevření magie a duše. Červenou pro proudění krve. Modrou pro intuici a usnadnění cesty. A konečně zelenou pro zmírnění bolesti, otupění. Jeho oběť se neklidně zavrtí, Karl vzhlédne od papíru a přimhouří oči. Musí si pospíšit, jinak neuspěje...
Lup!

Bolelo to.
Vzpomínka na nevinné oči.
"Měli bychom rozhodnout, co s ní uděláme."
O co jsme lepší, než naši nepřátelé?
O co je naše jednání omluvitelnější než jejich?
"Není bezpečné, aby byla v blízkosti lidí."
Rádi zapomínají na to, že to oni ji stvořili.
Rádi vynechávají tu část, kdy z ní udělali svoji zbraň.
"Žijeme přeci jen v civilizovanější době. Měla by být daleko od měst."
Často přemýšlím o tom, kdo ve válce určuje, která strana je civilizovanější.
Ta, co využívá děti, určitě ne.
Zaskřípání židle.
Zašumění pláště.
Zaševelení myšlenky.
Tohle musí skončit.
Pro tu bolest.
Pro ty modré oči.

Túút.
Chtěla způsob rozhřešení zvolit sama.
Túút.
Pistolí vládne on.
Túút.
Ona má jen telefon.
Túút.
Chtěla –
„Haló? Užiteční.“
Jeho hlas ji roztřásl.
„Haló?“
„Ano!“ vyhrkla. „Totiž...“
„Niino-chan...“
Zamrkala. Dokázal do jindy krásného oslovení přidat povzdech.
Teď už si byla jistá.
„Řekli jsme čtvrtek...“
„Já vím,“ šeptla.
„Žádné... náhražky,“ pokračoval, „osobně si – “
„Já vím!“ vykřikla. „Doktor vzkazuje, že jsou další léky k dodání...“
Lhala jen napůl.
„Ah. Jasně.“
Ztichli oba.
Vím, vím.
„Hezký den, Woricku,“ odhodlala se.
„Niin– “
Nezaslechla, zda přidal i obvyklé zdrobnění.
Túút.
Studené sluchátko mělo být naopak její milosrdnou zbraní.
Jenže –
Ví! A stejně se nemůže vzdát.