DMD č. 3. pro 3. 4. 2017. Téma: Zbraň civilizovanější doby

Berek byl u vytržení. To se mu v poslední době nestávalo moc často. Válka je přiváděla na nejrůznější místa a o exotické zbraně nebyla nouze. Ale tohle... tohle...
Jemně pohladil podlouhlý váleček. Matně se leskl, proužky kůže z nějakého zvířete tvořily na povrchu složitý vzor. Dvě tlačítka vystupovala nad chladný kov. Jeden konec cinkal očkem k zavěšení, druhý, sešikmený, vedl do temnoty ke krystalu.
"Vážně...můžu?" vydechl poručík.
Gwen se usmála a kývla.
KLAP-KHHHHZT!
"Světelný meč. Ne tak nešikovný jako blastery... i když o těch vašich miláčcích se to říci nedá. Elegantní zbraň z poněkud více civilizovaných časů... před válkou."

"Denně malým sebevraždám vystavujem svoje zdraví,
jíme moc a nebo málo, hlavně vůbec ne to pravý."
"Všude na mě skáčou Éčka a málo se hýbu,
pak mám tyhle civilizač... prostě kašel, rýbu."
"Ovoce a zeleninu stříkají tou chemií,
pak v obchodech prodávaj to, škodliviny nesmyjí."
"Obezita - zaklínadlo pro moderní dobu,
denně jídlem krok za krokem spějem k svému hrobu."
"Farmacie v tom má hobby, dělat kolem zdraví lobby."
"Jejich zbraní je tvá starost o prospěch i přežití
a podporou argumentů strach z možného nebytí."
"Tahle doba nese všechno, nejméně však pokrok,
jednou na ty rady chcípnem, nechci však být prorok."

Zametloděj nepřítelem očividně pohrdal. Pravačkou po něm vrhal slabé ohnivé koule a levačkou ho udržoval v bezpečné vzdálenosti. Nepřítel byl obratný a ohnivým koulím se vyhýbal, ale se svou katanou se se Zametlodějem měřit nemohl. A na rozdíl od čaroděje se unavoval dosti rychle. A když už to vypadalo, že je na pokraji sil, a kouzelník už připravoval své finální kouzlo, muž bleskurychle vyskočil a střela z jeho v raketomet přeměněné katany se pod úderem černého blesku určeného majiteli roztříštila. Zametloděj poté kovbojsky rychle vytáhl revolver a sestřelil ve vzduchu úhybu neschopného útočníka.
"Ty nehraješ fér, proč bych měl já?"

Vincent seděl u stolu malé kavárny. Místností ozářenou svícemi prostupoval modrý dým z cigaret. V očích se mu leskla zelená světýlka, která odrážela sklenice na stole před ním.
Pomalu upíjel a propadal se do čím dál většího opojení, jako mnoho večerů před tím. Bylo v módě pít absinth, ale on měl pocit, že jemu dělá obzvlášť dobře. Zbystřoval jeho smysly, viděl věci, kterých si předtím nevšímal.
Ale ve skutečnosti se jeho psychický stav zhoršoval. Zelená víla, nápoj pařížských bohémů, vyšší civilizované společnosti, ho ničil postupně čím dál tím víc. Byl ničivější víc než zbraň, kterou si nakonec přiložil k hrudníku.

„Je vrcholem válečného umění potřít nepřítele důmyslem“ citovala, „a přesně to my uděláme.“
Rozhazovala rukama a její vlasy ve svitu svíček vrhaly bronzové odlesky.
Pokaždé, když ji pozoroval u výkladu, měl neodolatelnou chuť ji políbit. Chuť… nikdy však odvahu.
„Našla jsem jejich slabé místo… vztah ke služebnictvu. Bez podřadné a primitivní bytosti ve své moci, jejich rodina nedokáže uvolnit své panovačné choutky a časem se zničí mezi sebou.“
S triumfálním úsměvem se na ně otočila a ukázala směrem ke dveřím knihovny.
„Proto Vám představuji naši novou zbraň“ – „civilizovanější Dobby“
Na ta slova vešel skřítek ve smokingu a jemně se uklonil.

U Sauronů vládlo napjaté ovzduší.
"Mě nezajímá, že ti ho ufiknul! Minule jsi ho prohrál s Elrondem v kartách! Teď se vymlouváš na Isildura! Nezájem, rozumíš? Ztratil jsi NÁŠ SNUBNÍ PRSTEN!" Paní Sauronová stála v kuchyni, z očí metala blesky.
"Ale miláčku..."
"Neříkej mi miláčku! Dokud nebudeš mít prsten, nejsem žádný tvůj miláček! Nebude nic, rozumíš? Vůbec se ke mně nepřibližuj! Ode dneška spíš na gauči!"
Sauron pohlížel na svou krásnou ženu. Z té hrozné představy dostal do oka tik.
Takže je jasné, proč kvůli prstenu vzbouřil celou Středozem. Tisíce let bez ženy, navíc na gauči, by nevydržel ani Balrog!

Tenký papír se leskne, tužka po něm klouže. Sergej dojel do Marlens na půjčené motorce. Před náborovou kanceláří sedí už hodinu. V Marlens ho neznají. V Marlens mu je osmnáct.
My bojovali, abys ty válku nikdy neviděl.
Sergej vzhlédne k nebi. Prohání se tam ptáci. A brzy i on.
Otec se jenom rozesmál. Letadla si pamatuju, dobře padala… Pak si přihnul. Zase.
Maminka míchala strach s únavou. Kdyby nás Bůh chtěl vidět létat, dal nám křídla! Ale pak odešla do lesa. Zase.
Sergej odhodlaně podepíše svou falešnou osmnáctku.
Nerozumí modernímu světu. Létání je dnes mnohem bezpečnější!
A nic jim nedluží.

"Itare, stůj! Nemůžeš mě takhle honit, už jsem starý."
"Ale dědo, já se tam chci podívat, říkají, že je tam obrovitánská díra!"
"Mají pravdu, ale není bezpečné se tam vydávat. Duchové toho místa nemají rádi návštěvníky. Víš, kdysi tam stálo veliké město Ragitěrn - stokrát větší, než jakékoli dnešní."
"A co se s ním stalo?"
"Byla veliká válka, strašlivá a dlouhá. Válka lidí proti drakům. Říká se, že draci uměli vytvořit kvantové bomby, zbraně nezměrné síly, a tři takové bomby zarovnaly město pod zem."
"No, ale, draci už nejsou, takže jsme přeci vyhráli!"
"Ne, Itare, vnoučku, lidé tu válku jenom přežili."

V minulosti lidé používali různé bodné, střelné, sečné, biologické a chemické zbraně. Naše doba je civilizovanější. Úspěšně disponuje jinými, rafinovanějšími zbraněmi.
Jazyk
Může seknout jako meč. Rány po něm, z nichž tryská bezradnost a trýzeň, bolí více, než zranění způsobené doslovným ostřím, kdy z rány vytéká krev.
Fotoaparát
Němý svědek zatajovaných věcí. Stává se zbraní v rukou paparazzi.
Fotomontáž
Účinnější než přímý útok. Zákeřná v rukou intrikánů.
Interupce
Jeden z největších zabijáků dnešní doby. Žel, její oběti vždy nevinné.
Intenzivní stalking
U obětí úspěšně vysává touhu žít.
Křivá svědectví
Snadno pomohou k doživotí a v některých státech i trestu smrti.

Liška procitne z horečnatého snu do noční můry. Démoni z ní vysáli další kousek života. Svírá ji její vlastní obrys.
Hlasy se těžce skládají do slov. Mladá dvojice.
„Je to důmyslná past,“ říká ona.
„K čemu?“
„Mohla vzniknout náhodou.“
„Musí tady být roky, Princezno. Celou dobu ji nikdo neobjevil?“
„Někdo ano,“ odpoví dívka. „Podívej.“
Lidský obrys.
„Tady je další. Liščí čarodějka.“
„Možná je ještě živá,“ řekne Princezna.
On si obleče rukavice z ještěrčí kůže a dotkne se zdi. „Stěna ji nepustí,“ řekne.
Dvojice démonů a slábnoucí liška mu hledí do tváře.
„Pojď pryč,“ řekne Princezna.
Když odcházejí, liška polyká slzy.