DMD č. 4. pro 4. 4. 2017. Téma: Makovice

Na doporučení Evropské unie jsem sáhl k nové uklidňující léčbě. Místo vodky jsem večer naservíroval trochu opia.
Všechno bylo v pohodě, dokud to Sauron od dveří nezmerčil tím svým okem.
Pak se to trochu zvrtlo.
Vlk běhal kolem chalupy jako Usian Bolt a hledal studnu, kde ho prý chce kdosi utopit, Santer v záchvatu boje s Voldemortem řval, že mu ustřelí makovici, pokud nevysmrká ten tomahawk, zatímco druhý jmenovaný hulákal na bleskosvod, ať se vzdá.
Baba Jaga mi během chvíle ze zbytku máku upekla deset kilo koláčů, které nic zlého netuše spořádal Otesánek. Chudák.
Radši přejdu zpět na osvědčenou metodu...

Ivan típl máčko v přeplněném popelníku a lokl si piva řka:
„Makovice, makovice,
bolela mě převelice,
když jsem hleděl do lednice,
hledal marně v kyslém láku…“
„Utopence u hlaváku,“ doplnila Lynda hledíc do displeje svého smátrfounu.
„Ne, chtěl jsem napsat:
'Když jsem marně v kyslém láku
hledal velké okurčice.'“
„Okurčice neni slovo,“ uvažovala Lynda.
„Tak okurky, ale to tam rytmicky hapruje,“ zamyslel se Ivan.
„Já myslim, že tam haprujou i utopence,“ dodala Líza.
Přišla servírka a donesla další rundu piv, aniž by se snad ptala, jestli si dají další.
„To máš fuk,“ prohlásil Ivan. „Debilní to je tak i tak.“

Risa sat in the church, bored.
The mass was in french.
Boring.
The decoration on the bench was not boring at all. Spreading like angel’s wings. As she was bored out of her mind, she concentrated on the strange curves. Voices. Feelings. She became aware of one huge whirpool of magic, reaching above.
And even stronger source of magic... the package they brought was leaving. With the right person, she confirmed.
They were free. No more strange things happening...
„Do you often transport something this strong? That it magically influences living things?“
An attempt of small talk.
It backfired badly.

Tam mě nikdy nedostanete. Slyšíte? Nikdy!
Prosím, vždyť to nic není. Neboj se. Pojď!
Ne, vlez si tam sama! Taková černá díra, kam mě to chcete nacpat...
Já se zblázním. Vždyť už to znáš, nelezeš tam poprvé, tak co zase vyvádíš?
Tady zůstanu a tečka. Jeďte klidně beze mě. Já chci zpátky do svýho výběhu!
Takhle na ty závody v životě neodjedem. Už takhle máme zpoždění. Jdeme!
Ne, já nejdu! Já se tam bojím! Málo místa, málo světla... a taky... počkat, seno?
No tak... Máš tam už i seno připravený, podívej!
No to je ovšem jiná! Proč to neřekneš hned?

„A pak jsme jeli hodně dnů pustou neobydlenou krajinou. Cesta, kterou nám ukázali v poslední vesnici, byla stěží rozeznatelná. Už jsem si myslel, že nás oklamali, ale pan Jindřich rozhodl, že se vracet nebudeme. Nakonec naše poselstvo přece jen doputovalo k cíli.“
„A jaké to tam je?“ vyzvídá Vítek.
Ctibor vzal do stářím zkřivených prstů prut a začal črtat do vychládajícího popela baňaté tvary střech, které mu utkvěly v paměti.
„Vypadají jako makovice, ještě než začnou zrát,“ rozesmál se Vítek.
„Víš, že máš, kluku, docela pravdu?“ poškrábal se Ctibor v prošedivělých vousech. "A já celý život přemýšlím, co mi připomínaly."

Když jsme byli ještě malí špunti, měli jsme makovici v porovnání s malým tělíčkem velkou jako meloun. Máku (myšlenek) tam však bylo pramálo. Postupně, jak jsme rostli, se začala přisypávat malá zrnka našich prvních slovíček a objevů.
Pak ale přišlo dospívání. Puberta a hlasitá hudba na rockových koncertech nám vypálily díry do hlavy, spousta máku se vysypalo a nezbylo, než začít znovu.
Mák zrál a zrál a najednou jsme byly skoro stejně moudří jako makovice z Víly Amálky.
Potom ale stáří makovici proděravělo a mák se začal pomalu sypat ven. A za nějakou dobu už byla makovice pustá a vysušená.

V Makovicích se žilo krásně a všichni se na sebe usmívali. Malé městečko, kde Jarda Máků bydlel v Luční, Lojza Panenka v Polní ulici. Jarda se přestal usmívat, zjistil, že Maruška Maková, kterou chtěl, tráví čas s Lojzou. Jejich spor vyústil větrného dne. Jarda na ni čekal před prací s kyticí vlčích máků. Dělala sekretářku nadnárodní korporaci Opium, toho dne se zdržela. Jarda se jí vydal hledat k Panenkovi.
„Kde je?“
„Kdo?“
„Vím, že tu je!“ křičel, nasedl do auta, projel plotem a pak přejel Lojzu.
To celými Makovicemi otřáslo, nikdo se nesmál a dobrou náladu rozfoukal vítr po kraji.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si nešiel tiež k Malému Dodovi na brigádu, keď sa mu tam všetci chlapi z krčmy prihlásili.
- A vieš ty Jarík, čo je to za brigádu?
- Veruže neviem.
- Zbieranie toho, čo mu na poli vyrástlo.
- Ale nevrav. Malý Dodo sa dal na pestovanie?
- Veruže dal. Polovica dediny mu na poli zelené makovice zbiera. A vraj aj celkom dobre platí. Akurát predsedovi sa nesmie nič povedať.
- Jáj, Pištík môj. Keby sa to ten dozvedel, sám by mu pole posekal a spálil.

Asi jsem rozhovor těch dvou – pro salon nevhodně důvěrný dle mého názoru – sledoval až příliš okatě.
„Což naplat, my jsme jen druzi literární, tady někdo jiný papal máček,“ ozvalo se za mnou tiše. Kdo takto mluví o ženě, ten není hoden zvát se mužem, a to jsem ho měl za přítele!
„Nevzdávej se, jen vlastenectví tuž, vímeť dobře, že paní oficiálová má pro nás národovce cit všeobecný. Doneslo se mi to z Domažlic. Buď jist, když vytrváš, i tobě nasype,“ zvlnil rty, ale byl to úsměv neveselý. Vždyť včera o ní ještě horoval.
„Jen budeš-li chtít, od takové otevřené makovice.“

Je jí jednadvacet, točí se v nové sukni jako vlčí mák, ten voják se tak usmíval!
Chce to popsat kamarádce, ale zní to jako doplňovačka, tolik nejde říct.
Viděli se, bože, v úterý… nebo středu? Dny se pletou, když je tolik štěstí!
Je jí třiadvacet a měla svatbu a plnou náruč vlčích máků.
„Škoda, žes nepřišla!“
Je jí pětadvacet a v náruči chová první vnouče, ne, dceru, třiadvacet a vlčí máky, vnučka sbírá makovičky – Ta moje makovice! – makovičky sypou svoje tajemství, kamarádka – ta slečna – se usmívá přes slzy a hladí ji po ruce, jednadvacet,
vypadáš jako moje dcera – kdo jsi?