Nemocnice na kraji města

A potom primář Blažej pohlédl na Cvacha přes stůl. „Jak mi to vysvětlíte?“

„Nevím, o čem mluvíte, soudruhu primáři,“ vykrucoval se lékař.

„Sestra Huňková viděla, že máte každou ponožku jinou. Bílou a černou.“

„Ale to je takové nedorozumění, soudruhu primáři,“ pravil a snažil se o žoviální tón. „Zjistil jsem, když jsem se přezouval, že mám na patě hroznou díru. A tak jsem se rozhlédl a vidím tuhle černou. Tak jsem si ji půjčil.“

Primář se zamračil. „Je podepsaná? Komu patří?“

„Na lemu je vyšito SS. Nemyslíte, že je to nějakého esesmana, že ne?“ vyděsil se. „Přece takhle dlouho po válce…“

„Já tomu nerozumím,“ vynořím se zničehonic z pokoje a zahájím kontakt. „Vím, že po Vinklářovi div lidi neplivali na ulicích, přitom C-VacH nedělá nic špatného. Myslím, že ho nenávidí, protože je android. Že jo? Že je to tak?“
Matka neurčitě zabručí. Není to první infodump dnešního dne.
„Mám radost, že Elišku Balzerovou – ještě si nepamatuju jméno její postavy – nikdo kromě vrátné nehejtí, že je z Jupiteru. To je na sedmdesátky docela progresivní.“
Matka si povzdechne a toužebně pohlédne na své rozpracované Duolingo.
„Ale ta Preissova nehoda… A vůbec Preiss. Copak se dá věřit, že je hostitel symbionta? Takový tintítko? Těžko.“

Vila, interiér. Noc. Do pokoje vchází Sova a rozsvěcí. Překvapeně se dívá na všechny, kteří na něj čekají.
Sova: Co to má znamenat?
Ema: Už nebudete primář.
Cvach: Nejlepší jsem stejně já.
Blažej: Správně! Kolega je nejerudovanější, všechno zastane. Odcházíme s ženou do hor, kde nebudu více pronásledován smečkou sexuchtivých sester.
Čeňková: Budu kustodem. Rezek mi uniká příliš dlouho.
Ema: Nezůstanete ani tady. Pijete. Chcete, aby začal pít i Karel?
Kateřina: Ještě to tak. Nestačí, že já fetuji?
Ema: Nebojte se, budete mít péči, kterou si zasloužíte. Štrosmajer tam na vás čeká.
Exteriér. Noc. Před vilou tiše zastavuje černá sanitka.

Zvoní telefon.
„Sova. Emo! Kde se mi touláte? Myslel jsem, že jste na návštěvě u sestry. Pak jsem si všiml, že zmizely kompoty ze spíže. Proč?“
„Já vám to nechtěla říkat, pane primáři. Jela jsem za Kájou. Do toho Týniště.“
„Ale Emo! To jste mi mohla říct. Měla jste mi to povědět.“
Na druhém konci telefonu je slyšet jen pláč.
„Emo!?“
„Kája…“
„Pije?! Zjistila jste, že zase pije?“
„Něco horšího. On tady v tom Týništi…“ hlas se zlomí do vzlykotu, „…injekce.“
„Jaké injekce? To je přece v pořádku, že píchá pacientům injekce.“
„Ale on je píchá sobě, pane primáři! Morfium!“