Jeho šerá hmota

Na té kočce od sousedů bylo něco… divného.

Samozřejmě, všechny kočky byly trochu zvláštní, ale tahle byla podivín i na jejich poměry. A ostatní jí to dávaly nepokrytě najevo.

Ne, že by se s ní praly. To občas zkusil nějaký obzvlášt natvrdlý kocour, a pokud ho nezpacifikovala sama, dostavil se rychle její páneček. Ale vyhýbali se jí, jak jen to šlo, v té obří plíživé partii šachů, které kočky hrávaly na dvorcích a zahradách.

“Kirjavo, nevíš, kam jsem dal klíče od auta?”

Ono taky s pánečkem, který s ní nejen mluví, ale taky za ni odpovídá, je těžké být normální.

“Jen mě prosím neházej do trnitého křoví,” prosil bratr Zajíc: “Kamkoli, jen ne do křoví.” Lee nebyl zrovna nadšený z toho, jak se Hester usadila. Doufal, že bude pták, jako daemon jeho matky. Takový, co by mohl odletět někam daleko od Texasu. Králík… králík byl pro ty, co sedí doma a dělají další králíky. Králíci byli kořist. Jenže Hester nebyla králík, i když to sama dlouho nevěděla. “V trnitém křoví jsem se narodil,” smál se bratr Zajíc. Zase jednou vyhrál nad bratrem Lišákem. Podvodník a trikster, co dokáže převést i toho nejsilnějšího protivníka. S tím už se Lee dokázal ztotožnit.

“Myslím, že už bysme se měli vrátit,” zabručela hromada dek na dně balónu: “jinak zamrzne řízení a my tu oba umřeme.”
Vlastně to byla Hester, kdo si stěžoval - poslední půl hodinu už z ní nebyl vidět ani čumák a zněla čím dál podrážděněji.
“Nejsi náhodou polární zajíc?” zasmál se Lee, ale dostalo se mu jen podrážděného odfrkutí.
“Před pár týdny si to sám nevěděl…”
Neunavoval se s odpovědí, a taky nepřiznával, že sám už necítí nos a uši. Raději otočil přívodem paliva, a balón se s trhnutím vydal zase o něco víš. Mraky už byly na dosah, stačilo natáhnout ruku.

“A teď už stačí jenom připojit palivový ventil a…”
Lee se odmlčel, podíval se do příručky, pak na balón, a znovu do příručky. Přelistoval pár stránek. “Nebo možná…
“Možná by si měl sehnat zbytek té knihy,” poznamenala Hester. Lee mávnul rukou.
“To důležité tu máme. To ostatní…” Vrazil ventil na místo. Mohla jen doufat, že to skřípění bylo normální. “To ostatní se odvodí.”
“Chybí nám kapitola o vzletu. A o řízení. A o přistávání,” povzdechla si Hester. Začínalo to vypadat, že to nebude poslední kapitola jen příručky, ale i jich dvou.
Škoda, že se usadila jako zajíc, a ne pták.

Vesnici opouštěli potmě.
Hester, pořád nesvá v zaječí podobě, se ho snažila uklidnit, ale nedokázal se na její slova soustředit. To, co řekl jeho otec, bylo silnější.
A vlastně měl pravdu. Pořád bylo spoustu práce, s penězi nevycházeli, jeho otec měl svůj věk a on…
On se plížil nocí jako kluk, který ukradl ze spižírny lahev whiskey. Utíkal před odpovědností, aby se mohl honit za sny.
Všechno, co měl, byl kabát, prsten po matce, a půlku příručky pro vzduchoplavce.
“Možná…” nadhodil: “Ještě se stihneme vrátit, než se probudí.”
Místo odpovědi se Hester rozběhla.
Neměl jinou možnost než utíkat za ní.

Will to ucítil až po chvíli - ten divný pocit, ne úplně bolest, jako napnutý provaz někde od páteře. Jak se vzdalovali, chvěl se jako struna. Lyra už se schoulila na podlaze přívozu, vzlykala a mumlala omluvy, které jejich cíl nemohl slyšet.
Napětí rostlo, dokud skoro nedoufal, aby bylo konečně po všem. Cokoli bylo lepší než to nekonečné čekání.
Na okamžik zahlédl na opačném břehu nezřetelný tvar. Stál vedle Panta a Willovi připadal divně povědomý.
Pak lano konečně prasklo. Will se musel kousnout do jazyka, aby nevykřiknul.

Svezl se na zem vedle Lyry a doufal, že mu jeho démonka někdy odpustí.

Stačilo se zpozdit o zlomek vteřiny. Nezaslechnout hned, jak volá. Udělat kratší krok. Klopýtnout na schodu, který tisíckrát s lehkostí překročila.
Technik zmáčknul tlačítko.
Ostří separátoru proletělo vzduchem.
Lyra naposledy vykřikla a zhroutila se na podlahu. Její daemon se na druhé straně mříže sesypal stejně.
Vytáhla svou dceru z klece. Lyra pořád ještě dýchala, tlouklo jí srdce, dokonce se začínala probouzet. Marisa ale dobře věděla, že už toho víc neudělá.
Chtěli je zbavit hříchu. Místo toho sebrala Lyře půlku duše.
Když na základnu dorazili Romuni s aeronautem, neutíkala. Podívala se mu do očí, usmála se a počkala, až zmáčkne spoušť.

Ze začátku měl Will dost práce s tím, aby se srovnal se svojí novou realitou, kde se dá nožem vyříznou cesta do jiné dimenze, zvířata mluví a přízraky žerou lidské duše.
Ale jak si postupně zvyknul, začaly mu v hlavě hryzat otázky. Bylo mu koneckonců patnáct, o těhle věcech občas přemýšlel.
Koho se zeptat? Nikoho dospělého tu neznal a ptát se holky mladší než on prostě nepřicházelo v úvahu. Lyra by na něj navíc určitě zírala jako na idiota, protože tohle přece znají i malé děti.
Jenže představy veverky, jak mu z nočního stolku komentuje intimní výkony se zbavit nemohl.

Tu noc po bitvě u Bolvangaru toho Lee moc nenaspal. Nervy mu drnčely jako dráty ve větru a ruce se mu třásly tak, že si ani nedokázal zapálit doutník. Aspoň, že o trasu se staraly divoženky a že Lyra s Rogerem usnuli v momentě, kdy si sedli do balónu.
Co se jeho týče...
Na vteřinu zavřel pálící oči a byl zpátky v laboratoři Vrahounů. Jeho daemonka ležela schoulená za stěnou z drátěného pletiva. Křičel, ale ani nezvedla hlavu.
Ostří separátoru prosvištělo vzduchem.
Trhnutí. Něco v hlouby těla zabolelo.

Bylo lepší zůstat vzhůru, než těch pár vteřin po probuzení necítit Hester.