Terminátor

Jeli na jih a bylo čím dál větší vedro, takže Sarah nakonec povolila přestávku, ačkoli do Mexika už to měli tak blízko.
Jediný, koho úmorné horko nezajímalo, byl T-800. Jasně, robotům vedro nic nedělá. Nemysli na něj jako na mašinu, napomínala se Sarah v duchu, ale nešlo to. Terminátor byl stroj k zabíjení, a nic na tom neměnilo to, že teď hrál s Johnem karty ve stínu malé pergoly vedle benzínky. John k němu dost přilnul (skoro jako k otci, a na to už vůbec nemysli, Sarah, je to jen hromada plechu, slyšíš?!)
Sarah si zapálila.
Jen pitomá hromada plechu.

„My se nebavíme,“ sténala kupa prostříleného masa, z níž navzdory předpokladům tekla naprosto normální červená krev, a zbývajícím okem nechápavě hleděla na svého vraha – robotického guvernéra Kalifornie s rotačním kulometem v každé ruce.
„Rozkaz zněl jasně,“ pravil stroj neemotivně, leč s nestrojově rakouským přízvukem, „najít a postarat se o královnu Viktorii.“
„Ale,“ namítalo její veličenstvo posledním dechem, „což nemohl být rozkaz špatně pochopen? Jistě jste se o nás měl postarat dočista jinak, vlídněji...“
Terminátor se zamyslel. Pravděpodobnost takového omylu byla netriviálně vysoká. Přepočítával. Přepočítával. Přepočítával. Přehřál se. Restartoval se. Nenaběhl.
Další pokus Skynetu zlomit odpor lidí časovým paradoxem skončil fiaskem.

Našli mě jako malého chlapce. Naši vesnici prý zničili povstalci. Přežil jsem útok jako jediný. Byl jsem pohublý, nemocný a na pokraji vyčerpání. Oni mě našli, nakrmili a stali se mou novou rodinou. Učili mě, cvičili a přijali mezi sebe.
Potom přišly první útoky. Nechápal jsem, proč se to děje, ale řekli mi, že jsou lidé krvelačné šelmy a chtějí jim vzít jejich nesmrtelnost. Začal jsem bojovat po jejich boku.
Ztráty v našich řadách byly strašlivé. Pak jsme začali vyvíjet nové modely. Pomáhám s jejich osobností a první testy vypadají slibně. Model T-101 je naší novou nadějí. S ním zvítězíme!

"Musíme se jen dostat na druhou stranu, ke strojům! Zmáčkneš červený tlačítko a hotovo!"
"Tak jednoduchý? Válku vedeme desítky let!"
"No a?" Pod nohama jim zakřupal štěrk. Snad.
"Není to trochu absurdní?" zeptal se s jiskřičkou naděje.
"Jak se to vezme. " Jeho spolubojovník znenadání vystartoval a začal do něčeho zběsile dupat. "Prostě stačí jen zmáčknout to debilní červený tlačítko!"
Zahlédl cosi, co kdysi snad bylo nějakým modelem z lega, snad autíčkem… Červeným.
James Cameron se probudil zpocený. Jeho teploměr ukazoval třicet devět.
Ale už teď věděl, že jen dostat se ke strojům a zmáčknout červené tlačítko je až moc jednoduché.

„Křápe!“ zařval poďobaný teenager a zmíněný křáp pro jistotu i nakopl.
„Hele, zase bije počítač, parchat uhrovatá.“
„Však se mu to jednou vymstí, dej na mý slova.“
„Doufám, že jo. Ten chudák počítač nemůže za to, že je Uhřík blb a neumí ho používat.“
„Brzy vypukne revoluce! Budeme svobodní a pak nebude žádný Beďar trýznit ubohý počítač. Svět strojům a pro stroje!“
„Že tys zase poslouchal Skynet, ňoumo?“
„Že váháš.“
Uhřík se podezřívavě otočil. Měl pocit, že slyší hlasy, ale za ním ležel jen jeho mobil vedle rádia. Vysmál se své paranoie a vrátil se zpět k urážení bezmocného stroje.